Valašsko

 

NAUČNÁ STEZKA JANA KARAFIÁTA

 

Zastavení č. 1 VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ – U NÁDRAŽÍ

Stezka Vás prostřednictvím 16 zastavení provede 14ti kilometrovou trasou podhůřím i hřebenovými partiemi valašských kopců. Začínáme ve Valašském Meziříčí, které se díky zahájení železničního provozu na trati Hranice – Valašské Meziříčí v roce 1884 stalo významnou dopravní křižovatkou. Z Valašska po „železné dráze“ putovaly do světa proslulé výrobky zdejších firem, především skláren, na Valašsko naopak přijížděli první turisté.

Staré krásenské nádraží na historické fotografii z r. 1935 (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

Trasa naučné stezky vede okrajem centra města, míjí starobylý kostel Nejsv. Trojice, prochází parkem Botanika a bývalou školskou čtvrtí, kde se napojuje na červenou turistickou značku. V městském háji u zaniklé vsi Řehlov odbočuje ke sportovnímu areálu ve Veselé, odkud stoupá po žluté turistické značce na rozcestí na hřebeni nad Velkou Lhotou. Z rozcestí Vaše kroky povedou k tolerančnímu kostelu ve Velké Lhotě a kolem něj dále po žluté značce k údolní přehradě Bystřička, kde putování po naučné stezce končí. Jednotlivá zastavení Vás seznámí s přírodou i historií zdejšího kraje, kde uprostřed hor strávil 20 let života Jan Karafiát, evangelický farář a spisovatel, autor proslulé dětské knihy Broučci.

Ilustrace: Vlasta Červenková

 

Zastavení č. 2 KOSTEL NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE

Kostel Nejsv. Trojice je polodřevěnou renesanční stavbou vycházející ze starší gotické architektury. Vznik zděné části stavby můžeme díky dendrochronologickému datování krovu klást do  roku 1562, k rozšíření o dřevěnou loď došlo po roce 1678. Klenutá kaple sv. Kříže byla ke stavbě připojena kolem roku 1698 a letopočtem 1754 na portále je datována sakristie na protilehlé straně. Větší opravy kostela proběhly v 90. letech 19. století – z té doby pochází nový ochoz kolem dřevěné lodi. Rozsáhlejší oprava kostela proběhla naposledy v letech 2018–2019, kdy byly vyměněny poškozené dřevěné části celé stavby, šindelová krytina a zrevitalizován okolní areál.

Nejstarším uměleckým dílem ilustrujícím někdejší malebnost interiéru je polychromovaná řezba sv. Trojice pocházející z poloviny 17. století, která je dosud součástí interiéru.

Přilehlý hřbitov, který dnes připomíná už jen několik dochovaných náhrobků, sloužil svému účelu až do roku 1892, kdy byl založen nový hřbitov v jižní části města. V rámci revitalizace areálu byly do blízkosti stavby umístěny i některé z dochovaných sepulkrálních památek z  dnes již zaniklých městských pohřebišť.

Areál bývalého hřbitovního kostela Nejsv. Trojice na historické fotografii z počátku 20. století (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

Kostel stojící za hradbami Valašského Meziříčí byl díky své poloze uchráněn před řadou požárů, které město sužovaly. Od konce 17. století byl i poutním kostelem a tradice svatotrojičních poutí se zde udržela až do 20. století. Od roku 1904 byl kostel využíván pro bohoslužby studentů gymnázia a přestože se už v roce 1908 jednalo o jeho zboření, sloužil církevním účelům až do 50. let 20. století. Dnes je památkově chráněnou stavbou, kterou od roku 1971 spravuje nynější Muzeum regionu Valašsko. V současné době plní funkci lapidária, v němž jsou uchovány originály nejstarších sochařských památek z regionu, které byly na svém původním místě nahrazeny kopiemi.

Po revitalizaci areálu v něm já a mí kamarádi z hmyzí říše nacházíme spoustu možností k příjemnému životu, ale vím, že některé mé příbuzné by zde lidé nejraději neviděli. Týká se to především červotoče umrlčího, který si rád pochutnává na dřevě tohoto starobylého památného kostelíka.

Ilustrace: Vlasta Červenková

 

Zastavení č. 3 PARK BOTANIKA

S prací na vysazení městské botanické zahrady, která měla sloužit jako výuková pomůcka studentům místního gymnázia a odborné školy pro zpracování dřeva, bylo započato v roce 1891. Botanický seznam, vydaný zároveň jako katalog zahrady, uváděl 253 vysazených druhů dřevin, čímž se Botanika, byť rozlohou malá, stala druhově nejzajímavějším parkem ve městě. Každý strom či keř byly doplněny cedulkou s názvem a místem původního výskytu, o které bylo pečováno i za 2. světové války. Po válce bohužel přestaly být udržovány a spolu s nimi se postupně vytratil také zájem o tuto unikátní školní zahradu. Výsadby Botaniky lemovaly Husovu ulici, která byla nově zbudována jako luxusní vilová čtvrť a zároveň spojnice centra Valašského Meziříčí a původního, dnes již neexistujícího vlakového nádraží.

Architektonickou dominantou Botaniky je vedle řady zajímavých vilek z konce 19. a 1. poloviny 20. století evangelický kostel, který byl roku 1909 postaven dle projektu chorvatského architekta Leoše Kaldy. Na faře byl před rokem 1918 umístěn alumnát (internát) pro studenty evangelického vyznání a sídlilo zde také dívčí gymnázium, které navštěvovaly Gabra a Málinka, známé z knih Amálie Kutinové.

Před kostelem se nachází pomník T. G. Masaryka, který byl vybudován v roce 1925 a od té doby, v souladu s aktuálními politickou situací, několikrát zbourán a znovu obnoven. V nízké přízemní budově, která byla vystavěna jako dílny Odborné školy pro zpracování dřeva pod novorenesanční budovou Gymnázia Františka Palackého, dnes sídlí světově proslulá Moravská gobelínová manufaktura.

Dílny tzv. „dřevařské školy“ (dnes sídlo Moravské gobelínové manufaktury) s budovou gymnázia v nově zbudované botanické zahradě na sklonku 19. století. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

Milé děti, jistě už víte, že my svatojánci dokážeme svítit. Kromě dospělých broučků však jemně světélkují i naše vajíčka, larvy a kukly, ze kterých se líhneme. Své světýlko dokážeme kdykoliv vědomě zapnout i vypnout.

Ilustrace: Vlasta Červenková

 

Zastavení č. 4 VALAŠSKÉ ATHÉNY

Valašské Meziříčí se od 2. poloviny 19. století pyšní hrdým přídomkem Valašské Athény. Tak o něm psali básníci a spisovatelé vyznávající se ze své lásky ke zdejšímu kraji, za poznáním krásy Valašských Athén začali přijíždět i první turisté. Město zároveň nabízelo něco mnohem důležitějšího pro svůj další rozvoj, a sice hluboké kulturní povědomí, zvyšované a kultivované aktivní spolkovou činností a četnými školami. Specifický kulturní aspekt chudého Valašska totiž od nepaměti ovlivňovaly především nepříznivé přírodní podmínky, které obyvatelstvo motivovaly k odpoutání se od zemědělství a hledání obživy v řemeslných a průmyslových odvětvích. I ty nejslavnější první továrny na Valašsku, ať už to byly Reichovy sklárny či továrny na ohýbaný nábytek Thonetů a Kohnů, těžily z bohatství zdejší krajiny: dřeva. Dřevo také stálo za založením proslulé Odborné školy pro zpracování dřeva v 70. letech 19. století v přirozeném centru Valašska, zde ve Valašském Meziříčí. Školství sehrávalo v postupné emancipaci hospodářsky zaostalého kraje klíčovou úlohu, což si město dobře uvědomovalo a rozvoj školství podporovalo. Již v roce 1871 zde bylo založeno české gymnázium, následované o tři roky později zmíněnou odbornou školou. Roku 1903 bylo zahájeno vyučování v učitelském ústavu, v roce 1907 zde bylo založeno reformní dívčí gymnázium, první svého druhu v Rakousku. Následujícího roku byly gobelínové dílny, založené Rudolfem Schlattauerem v roce 1898 původně v nedaleké Zašové, přeměněny také na vzdělávací ústav. Výčet školských ústavů založených ve zlaté éře „Valašských Athén“ završil Zemský ústav pro hluchoněmé, který svou secesní budovou zasazenou do parku v anglickém stylu na úpatí kopce Stínadla utvořil novou dominantu města.

V 2. polovině 19. století, i přes nepopiratelný kulturní a průmyslový rozkvět bylo souměstí Valašské Meziříčí / Krásno malým sídelním útvarem uprostřed oku lahodící mozaiky ovocných sadů, zahrad, polí, luk a pastvin. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

Ilustrace: Vlasta Červenková

 

Zastavení č. 5 ŠTĚPÁNOV – PANORAMATICKÁ MAPA

Těžká dřina od jara do zimy byla našim předkům sice samozřejmostí, ale proti silám přírody zůstávali krátcí. Není proto divu, že v  na rozmarech přírody zcela závislém světě hrála významnou roli víra a nadpřirozeno. Vždyť jak jinak si vysvětlit zvuky nočního lesa, pro nás dnes tak přirozené a samozřejmé, když si tehdy do hlubokých lesů skoro nikdo netroufl? Jak jinak se vyrovnat s letními bouřemi a krupobitím, které leckdy zničilo celou úrodu, než uvěřit v počarování? Zraky všech se už v předkřesťanské době upíraly k hřebeni Radhoště, sídlu bájného boha Radegasta, jehož kultu učinili dle legendy přítrž sv. Konstantin a Metoděj. V pozdějších letech se Radhošť stal centrem katolického kultu spjatého právě se slovanskými věrozvěsty a korunovaného kaplí zasvěcenou oběma svatým, za pěkného počasí zdaleka viditelnou.

Pohled na hřeben Veřovických Javorníků, na Radhošť a za příznivého počasí také na Lysou horu. Oblast Veřovických Javorníků a Radhoště tvoří severozápadní hranici CHKO Beskydy, která je svojí rozlohou 1160 km2 největší chráněnou krajinnou oblastí v České republice.

Fotografie: Jan Husák

Z tohoto místa se nám otevírá krásný pohled na hřeben Moravskoslezských Beskyd. Původ jména Beskydy je ale nejasný, jedno z možných pojmenování pochází ze spojení slov „bez kydy“ – tedy že vrcholové partie byly díky pastvě bezlesé. Jiná z verzí poukazuje na skutečnost, že se jedná o hory neúrodné, nehnojené. Jaký je však opravdový původ jména, se pravděpodobně již nikdy nedozvíme. Stejné jméno ale získala i CHKO Beskydy, která chrání nejcennější části území. Svou rozlohou 1160 km2 je největší chráněnou krajinnou oblastí České republiky.

Milé děti, věděli jste, že Beskydy jsou jediným pohořím u nás, kde můžete potkat všechny tři druhy velkých šelem – rysa ostrovida, vlka obecného a medvěda hnědého?

Ilustrace: Vlasta Červenková

 

Zastavení č. 6 PODHÁJÍ – LUČNÍ SPOLEČENSTVA

Valašská krajina procházela specifickým vývojem. Pro svou vyšší nadmořskou výšku probíhalo její osídlení pomaleji a zdejší území bylo téměř celé zalesněné. Až člověk zde v uplynulých staletích vykácel lesy a začal tvořit pestrou mozaiku luk a pastvin.

Každá louka i pastvina je však jiná. Pro Valašsko tolik typické bohatě kvetoucí jalovcové pasínky dnes nacházíme jen vzácně. Hostí nepřeberné množství rostlin i živočichů. Kromě keřů jalovce a řady druhů trav je zdobí bohaté kvítky mateřídoušky, lesní jahody, pcháč bělohlavý označovaný jako „valašská růže“ či další teplomilné druhy jako hořec křížatý. Vzácně zde najdeme i některé druhy orchidejí, prostředí extenzivních luk je domovem četným druhům hmyzu. V křehké rovnováze zde funguje šetrné hospodaření lidí s přírodou.

Na druhé straně těchto šetrně extenzivně obhospodařovaných luk stojí louky intenzivní. Rozdíl mezi nimi vidíme na první pohled. Ty první pestře kvetou a kypí životem. Kvůli změnám, které prodělalo hospodářství v posledních desetiletích, jsou však již vzácné. Oproti tomu louky intenzivní jsou díky umělému hnojení a hromadění živin v půdě druhově chudé. Slabší byliny zde nedokáží konkurovat vytrvalým druhům trav, živočichové ztrácí své útočiště. Při rychlém strojovém kosení zahyne velké množství hmyzu, který se již nemá kam přesunout, další vezmou za své pod fóliemi balíků sena. Dříve se kosilo ručně, seno se obracelo a sušilo na ostrévkách a paramitech. Rostliny měly čas se vysemenit, živočichové se přesunout. Tento způsob hospodaření na Valašsku je však díky pracovitosti řady místních obyvatel  leckde doposud zachován a je tak velmi křehkou a důležitou budoucností naší krajiny.

Valašské louky s pasoucími se stády oveček zdobily kvítky mnoha barev, líbilo se na nich hmyzu i dalším zvířátkům. Jedním z klenotů těchto luk jsou vzácné orchideje, jako tento vstavač kukačka, který získal své jméno podle toho, že vykukoval snad z každé louky. Dnes už ho u nás takřka nenajdeme. Louky se s novým hospodářstvím změnily a vzácným druhům se na nich už proto nelíbí.

Ilustrace: Vlasta Červenková

 

Zastavení č. 7 PODHÁJÍ – ŽIVOČICHOVÉ V LESE

Rozvoj Valašského Meziříčí narážel v různých dějinných etapách na všemožné limity – jedním z nich byl nedostatek dřeva – jak palivového, tak stavebního, neboť okolí města bylo již ve středověku odlesněno. Tento problém pomohl roku 1502 městu vyřešit hrabě Petr od Sv. Jura a z Pezinku, který městu daroval les Městský háj. Zlatou éru zažil Městský háj za polesného Josefa Handla, který žil v nedaleké hájovně. Pomníček tohoto nezapomenutelného lesního hospodáře se nachází u dřevěného kříže sv. Anny. Od roku 2005 byl objekt bývalé městské hájovny neobydlen a chátral, před zánikem jej ale zachránili současní majitelé, kteří objekty opravili do takřka identické podoby.

Přestože to nemusí být na první pohled patrné, les je plný života. Většina zvířat je však velmi plachá a před lidmi se ukrývá. Zvídaví pozorovatelé si však mohou všimnout mnoha pobytových znaků, které po sobě zanechali jeho obyvatelé. Jedná se o stopy, trus, vývržky či zbytky potravy. Ohlodaná šiška prozradí přítomnost veverky, nakousaný oříšek třeba myšici lesní, vývržek nestrávené potravy ukazuje na přítomnost sov a dravců, vyklované dutiny stromů jsou prací datla černého nebo strakapouda velkého. Nalézt můžeme paroží srnce či jelena, zbytky srsti savců, peří a vajíčka ptáků nebo okousanou kůru stromů třeba od zajíců. Pozorní posluchači dokáží rozlišit i ptačí zpěv – sojku, puštíka, křivku a další. Zvuků lesa je však mnoho – když se například lekne srnka, štěká jako pes, chraptivý štěkot však prozradí také lišku, hlas jelena v říji mnoha lidem připomíná dokonce medvěda.

Se soumrakem můžete od května do července zahlédnout svatojánské broučky. Nejvíce létají koncem června, tedy okolo svatojánské noci, která jim propůjčila své jméno. Za denního světla se jedná o nenápadné, bezmála dva centimetry velké brouky. Samci jsou tmavě zbarvení, samičky světlé a zcela nenápadné. Světlušky vyzařují zelenkavé světýlko, které dokáží vědomě zapnout i vypnout. Létat umí pouze samci, samice nemají krovky a podobají se larvám. Aktivní jsou v noci, kdy samičky intenzivně svítí v trávě, aby ukázaly samečkům, že jsou připraveny k páření. Samci svítí slaběji a létají i několik metrů nad zemí. Když zahlédnou samičku, přistanou k ní. Z nakladených vajíček se za měsíc vylíhnou dravé larvy, které se živí malými plži. Teprve po necelých třech letech se larvy zakuklí a po týdnu klidové fáze se líhnou dospělí brouci. Ti již nepřijímají potravu a žijí z tukových zásob, které si vytvořili během tříletého larválního stádia. Dospělí samečci žijí přibližně šest dní, samičky až deset. Nenechte se zmást jejich drobným a nevinným zevnějškem, když se totiž cítí ohrožené, dokážou i bolestivě kousnout.

Našli jste někdy v lese podobnou věc? Je to vývržek – tento pevný váleček je dílem zejména dravců a sov. Jedná se o zbytky potravy, který svým tvarem připomíná trus. Pokud byste vývržek rozebrali, najdete v něm kosti, peří, srst či kůži, které ptáci nedokáží strávit. Podle jejich tvaru a obsahu dokáží odborníci přesně určit, komu patří a udělat si díky tomu přesnější představu o živočiších, kteří zde žijí.

Jedovatá muchomůrka červená je ozdobou podzimního lesa. Ač její sběr nelze doporučit, pravdou je, že našim předkům sloužila nejen coby mucholapka (odtud i její název – mucho-morka), ale také k výrobě léčivého mazání na bolavé klouby.

Ilustrace: Vlasta Červenková

Zastavení č. 8 POD MALOU LHOTOU

Naučná stezka nás zavedla na svážnici pod Malou Lhotu. Zde opustíme červenou značku a budeme dále pokračovat vlevo směrem k obci Veselá. Nacházíme se v lese, pojďme si jej proto prohlédnout blíže. Okolo nás rostou převážně smrky – v řadách se tyčí jeden vedle druhého, lesní podrost je chudý. Najdeme v něm mechy, kapraď samce, šťavel kyselý, místy brusnici borůvku či ostružiník maliník. Místní lesy však v minulosti nevypadaly tak, jak je známe dnes. Valašská krajina prošla během posledních staletí dramatickým vývojem. Před příchodem člověka ji sice pokrývaly zejména lesy – avšak v nižších nadmořských výškách rostly světlé a řídké lesíky s keři, údolí řeky Bečvy pokrývaly pravidelně zaplavované lužní lesy, vyšší polohy patřily prastarým jedlobukovým pralesům. S příchodem člověka lesy postupně ustupovaly bezlesí. Od 16. století totiž docházelo k jejich kácení – nejdříve podél toku Bečvy a jejích přítoků, později i na svazích a hřebenech kopců. Vzniklé paseky sloužily k chovu valašského dobytka – ovcí a koz. Zájem o les ale později opět vzrostl – pro nedostatek paliva a stavebního dříví začalo od 2. poloviny 18. století docházet k převratnému zásahu do skladby lesů. Ve velkém byly zaváděny jehličnany – nejprve borovice, později smrk s následnou holosečí, jež postupně nahradily původní listnaté a smíšené lesy. Pastviny byly pomalu zalesňovány, původní lesy zcela pozměněny. I v pralesních rezervacích jsou dodnes patrné starší zásahy člověka. Jedním ze zdejších cenných území je Přírodní rezervace Klenov ležící nedaleko vodní nádrže Bystřička. Chrání přírodně zachovalé lesní porosty na prudkých svazích s pískovcovými skalními výchozy s výskytem vzácné fauny vázané na horské bučiny, chráněné druhy hub i rostlin. Místem provází Naučná stezka Klenov.

My zástupci hmyzí říše milujeme staré stromy. V jejich vykotlaných kmenech – brtích – najdou svůj domov třeba včely, které si uvnitř staví svá hnízda. Jejich slaďoučký med vždy lákal huňáče, jejichž druh podle toho získal i své jméno – medvěd hnědý brtník. Brzy se od mědvědů  takto naučili med získávat i lidé – říkali si brtníci.

Žluna šedá běžně obývá listnaté a smíšené lesy, jen je plašší než její známější příbuzná žluna zelená.

Ilustrace: Vlasta Červenková

 

Zastavení č. 9 POD HÁJEM – STUDÁNKA

Prameniště jsou krásným a cenným prvkem pestré valašské krajiny. Vznikají díky zdejšímu geologickému podloží – flyši, pro nějž je charakteristické střídání hornin s různou propustností. Pískovec je pro vodu propustný, naopak jílovec jen málo. Vsakující voda narazí na nepropustnou vrstvu, hromadí se zde a stéká po ní, až se dostane z podzemí na povrch. Tak místě vzniká prameniště.

Pramen Černé studánky vyvěrá na povrch pod Malou Lhotou, přímo u naučné stezky. Studánka má kvalitní vodu a její pramen nevysychá ani v dobách sucha. Z okolí Malé a Velké Lhoty (dříve Hrubé) se dochovalo několik pověstí vážících se k tomuto zajímavému místu. V knize Čarovné housle je zpracoval regionální spisovatel a historik Miloslav Baláš (1907–1983), který se narodil v nedalekém Křivém (místní části Podlesí).

„Cesta na Hrubou Lhotu vede napřed smrčinou, potom postupuje rubiskem a nakonec se táhne vysokým lesem. Říká se jí Hluboká cesta, protože má po stranách vysoké břehy, jako by šla po dně nějaké ráztoky. V prostředku lesa křižuje ji průsek od Bučníku do Veselé a tu zpod té křižovatky vyvěrá potůček, takové židélko čisté vody. A u toho židélka na křižovatce strašilo. Tak to aspoň vykládají staří lidé. Někteří ta strašidla viděli na vlastní oči. Jednou to bylo sedm drátařů, jindy malé chásňa  oblečené v tenké košilce, v ruce točíc sojčím pérem.“

Jiná pověst praví: „Toťka zas Josef Vráblů se vracel z Veselé. Od martinských hodů. To víte, vyhrával tam při muzice. A spokojeně si to čahýňá. Hlubokou cestou s houslemi pod paží. Přijde ke křižovatce a tu vám najednou koňská hlava. Krouží zrovna očima a mlaská jazykem. Jak byl Rafín trochu rozpatnáctěný, vrazí housle pod bradu, že té koňské hlavě zahraje. Jenom jednou potáhl smyčcem – a světe div se, není to ani k víře, hlava zamžiká okem a povídá docela lidským hlasem: „Daj vody! Daj, pití! Daj vody!“ Rafín skočí bez ostychu k ručají popadne nějakou starou krbaňu a čách na hlavu. V tom se ta koňská hlava skulila a valila se dolů rubiskem, jen se z ní dýmilo. Rafín do třesu a pryč, až mu klobouk poskakuje na hlavě.“

Ilustrace: Vlasta Červenková

Voda v krajině je nepostradatelná a musíme ji proto dobře chránit. Sucho dokáže bolet i stromy – když je v létě velké sucho a stromy stále nasávají vodu z půdy, může u zvlášť žíznivých stromů dokonce prasknout celý kmen, což je pro strom opravdová pohroma. Z rány prýští velké kapky pryskyřice a své jizvy se kmen již nikdy nezbaví.

O tuto studánku, stejně jako o řadu dalších v okolí, se starají členové valašskomeziříčského oddílu mladých ochránců přírody Falco.

 

Zastavení č. 10 NAD OBCÍ VESELÁ – LES

Zastavme se nyní na místě nad obcí Veselá. Obklopuje nás les, ve kterém můžeme najít i jiné druhy dřevin než pouhý smrk ztepilý – jedli bělokorou, modřín opadavý, javor klen, břízu bělokorou, dub letní nebo jeřáb ptačí. V dřívějších dobách však lesy drobných hospodářů vypadaly zcela jinak. Krajina té doby tvořila pestrou mozaiku luk, pastvin, políček, roztroušených selských lesíků a remízků protkaných sítí polních cest. Byly to zejména tzv. „selské lesy“, kde těžba probíhala výběrovým způsobem. Sloužily jako zázemí nezbytné k dobře fungujícímu hospodářství – byly zdrojem stavebního materiálu a palivového dříví na zimu, sloužily však také k pastvě dobytka. Druhově byly velmi bohaté, rostly v nich totiž všechny věkové skupiny dřevin (javory, habry, buky, jedle, smrky či borovice) – od starých doupných stromů až po mladé semenáčky. Každá z dřevin měla své využití – z jedlí se vyráběly pevné trámy, z habrů násady k motykám, jako palivo posloužily bukové výmladky. V minulosti bychom zde však našli i další typ lesních porostů – „pařeziny“ neboli výmladkové lesy, které, jak už název napovídá, vznikají z pařezových a kořenových výmladků. Pařeziny jsou vůbec nejstarším typem hospodářského lesa. Stromy zde nerostly jednotlivě, ale v jakýchsi trsech, měly pokroucený vzhled a nižší vzrůst. Člověk rychle zjistil, že některé druhy stromů po pokácení znovu obrazí z pařezových výmladků nebo i z kořenů a úspěšně této vlastnosti dřevin využíval. Věděl, že když se na dané místo po pár letech vrátí, najde zde znovu tolik potřebné dřevo. Mladé větve s listím sloužily jako zdroj potravy k pasení dobytka a k získávání letniny – krmiva při letním prořezávání. Poskytovaly však též dříví vhodné na výrobu kolářského zboží, dřevěného nářadí nebo násad. Nejčastějšími dřevinami ve výmladkovém lese bývaly bukydubyhabry, vždy s příměsí mnoha dalších dřevin. Od počátku 20. století však zájem o výmladkové lesy upadal a pozornost se soustředila k produkci kvalitního stavebního řeziva, byly proto převáděny na lesy vysokokmenné a po 2. světové válce již prakticky zanikly.

Strom ořezaný na letinu (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

Když se postavíš těsně ke stromu, tak uvidíš, že na kůře vyrůstá spousta dalších živých bytostí. Mech například miluje vodu, která po kůře při dešti stéká dolů. Jen proto se tam usadil. Někdy vypadá kůra jako by byla zrezivělá – to se na ní usídlily malinkaté rostlinky – řasy. Zelené či hnědé skvrny prozrazují plísně. Žádný z těchto hostů stromu nijak nevadí.

Ilustrace: Vlasta Červenková

 

Zastavení č. 11 OBEC VELKÁ LHOTA

Počátky vsi Velká Lhota spadají hluboko do středověku, ale její dávné založení se promítá do podoby obce i v současnosti. Vznikla totiž v souvislosti s kolonizační aktivitou v době osídlování horských a podhorských oblastí, o čemž ostatně svědčí i samotný název obce. Obyvatelé nově založených vsí mívali povinnosti vůči vrchnosti, ty však mohly být, nejčastěji pro nepříznivé přírodní podmínky, po určitou dobu od založení vesnice promíjeny. Tomuto období se říkalo lhóta či lehota a nejen v případě Velké Lhoty, ale i více než pětistovky jiných Lhot či Lhotek v naší republice se natrvalo otisklo v jejich názvu.

První osadníci zde, v nadmořské výšce kolem 500 m n. m., příliš příležitostí k obživě neměli a odkázáni byli především na skromnou úrodu svých políček. Obec Velká Lhota leží v nejvýše položené oblastí Valašskomeziříčska v hornatém terénu v severním hřebenu pásma Vsetínských vrchů nad údolní přehradou Bystřička.

Život dávných obyvatel Valašska byl nikdy nekončící dřinou, od jara do zimy, od kolébky po rakev… ne nadarmo se o chudém Valašsku říká, že je to kraj, kde „končí chleba a začíná kamení“. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

Své žlutozelené světýlko vyrábíme chemickou reakcí v těle, které odborníci říkají biolumuniscence. Ve speciálních buňkách pod průsvitnou pokožkou máme totiž uloženu látku zvanou luciferin, která při chemické reakci produkuje uvolněnou energii ve formě světla.

Ilustrace: Vlasta Červenková

 

Zastavení č. 12 VELKÁ LHOTA – TOLERANČNÍ KOSTEL

Unikátní dřevěný toleranční kostel ve Velké (dříve Hrubé) Lhotě je mimořádným dokladem historie evangelíků v regionu. Evangelická víra se na Valašsku mezi lidmi rozšířila v 16. století a časem ji vyznávala značná část místního obyvatelstva. Avšak v první polovině 17. století proběhla v kraji násilná rekatolizace a evangelíci se museli své víry zříci či odejít do zahraničí. Přes snahu úřadů zůstala ale část obyvatelstva skrytými evangelíky a své náboženství praktikovala tajně. Až roku 1781 vydal císař Josef II. toleranční patent, jímž oficiálně povolil i jiná náboženství než katolické.

Rok po vydání patentu vznikl ve Velké Lhotě evangelický sbor, který ve vsi nechal vystavět roubený kostel. Toleranční kostel musel dodržovat nařízení pro evangelické modlitebny, uvedené v císařském patentu – nesměl například mít věž ani zvony a vstup do něj nemohl být obrácen k hlavní přístupové cestě. Interiér kostela byl dle protestantské tradice soch a obrazů prostý. Jediným výraznějším zdobením jsou švabachem psané citáty z Bible a citát z Matoušova evangelia na stropě kostela. V této podobě se kostel dochoval až do současnosti.

Kostel je chráněn jako kulturní památka, a to jako jediný kostel s původními základními rysy tolerančních kostelů. První mše zde byla sloužena na svátek sv. Petra a Pavla v roce 1783. Kostel je dodnes „živý“, konají se v něm křty, rozloučení se zesnulými, každou neděli bohoslužby. A již více než dvě staletí nám připomíná, že svoboda vyznání nebyla v našich zemích vždy samozřejmostí.

Unikátní dřevěný evangelický kostel na historické fotografii z roku 1904. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

Samičky světlušek nedovedou létat – chybí jim totiž pořádná křidélka a krovky. Jak ale dokáží svítit na samečky, když mají své světýlko na bříšku?

Ilustrace: Vlasta Červenková

Je to prosté, jejich tělíčko je totiž krémově zbarvené a průsvitné. Skrze něj tak světýlko krásně prosvítá. Samičky světlušek často vyšplhají na vysoká stébla trav, kterých se obratně drží a svítí do dálky jako malé majáčky.

 

Zastavení č. 13 VELKÁ LHOTA – FARA

V tomto domě žil dvacet let kněz a spisovatel Jan Karafiát. Narodil se 4. ledna 1846 v Jimramově, studoval na gymnáziích v Litomyšli a Güterslohe a bohosloveckých fakultách v Berlíně, Bonnu a ve Vídni. Krátký čas strávil na studiích ve Skotsku. Od roku 1872 pracoval jako učitel a duchovní správce učitelského semináře v Čáslavi, roku 1875 se stal duchovním správcem zde, na Velké (tehdy Hrubé) Lhotě. Ve svých Pamětech Karafiát vzpomínal, jak mnozí jeho přátelé jej od této volby zrazovali, Karafiát si však zdejší kraj oblíbil a i poté, co po 20 letech pro neshody s nadřízenými a zhoršující se zdravotní stav svůj úřad složil a odešel do Prahy, rád na Valašsko vzpomínal. Karafiát členy svého sboru pravidelně navštěvoval a poznal tak bídu, v jaké žijí, poznal ale také,  že dílem si za ni mohli sami – svou zálibou v alkoholu, tabáku a sudičství. Sám se snažil lidem pomáhat, kde mohl – ženy posílal na kurzy šití, objednával odolné osivo, které vzešlo i ve zdejší kamenité a jílovité půdě, byl jim vzorem a těšil je v těžkých chvílích, kdy snad i pochybovali o své víře.

Není tedy divu, že na Valašsku se Jan Karafiát zapsal hluboce do lidských srdcí jako farář a kazatel, obecně však proslul především jako autor Broučků, knihy, která poprvé vyšla rok po jeho příchodu na Valašsko. Napsal ji sice již dříve, při práci v semináře v Čáslavi a prázdninových pobytech v rodném Jimramově, zde na Velké Lhotě se ale dočkal její první literární slávy. Zde na Hrubé Lhotě pak napsal knihu pohádek Broučkova pozůstalost, která vyšla tiskem roku 1900, ale především zde pracoval na svém největším literárním díle, literárněkritickém a jazykovém rozboru Bible kralické.

Svá autorská práva na knihu Broučci Karafiát odkázal Českobratrské církvi evangelické, která díky tomu mohla sponzorovat vydávání bible a církevních tisků.

Jan Karafiát (4. ledna 1846 Jimramov – 31. ledna 1929 Praha). Pohřben je sice na Vinohradském hřbitově v Praze, jeho náhrobek však najdete i na Valašském Slavíně – čestném hřbitově osobností spjatých s Valašskem – v nedalekém Rožnově pod Radhoštěm.

Když si nás dobře prohlédnete, uvidíte na první pohled rozdíl mezi samcem a samičkou. Samečci světlušek mají tmavé podlouhlé tělíčko, které pokrývají ochlupené krovky. Dospělé samičky však žádné  krovky nemají, takže se podobají spíše svým larvám a nedokáží proto ani létat. Jejich tělíčko je krémově zbarvené a průsvitné. Odborně se tomu rozdílu říká pohlavní dimorfismus.

Ilustrace: Vlasta Červenková

 

Zastavení č. 14 VELKÁ LHOTA – SESUV

Jedním z hlavních procesů, které modelují Beskydy, jsou sesuvy. Oblast, ve které se právě nacházíme, spadá k hornatině Západních Karpat, která patří do soustavy geologicky mladých pásemných pohoří, které vznikaly koncem druhohor a ve třetihorách z usazenin moře zvaného Tethys. Četné sesuvy vznikají díky zdejšímu geologickému podkladu. Kdybychom se podívali pod povrch, narazili bychom na střídající se vrstvy slepenců, pískovců, prachovců a jílovců, které jsou různě propustné pro vodu. Taková kombinace hornin se označuje jako flyš. V důsledku strmých svahů ve spojení se silnými srážkami dochází ve flyši k pohybům hornin. Oblast Beskyd je na sesuvy jednou z nejbohatších. Jeden z více než dvou set větších sesuvů v okrese Vsetín, u kterého se právě nacházíme, vznikl v důsledku nadměrného množství srážek spadlých při ničivých povodních v červenci roku 1997.

S flyšovým podložím souvisí i další pro Beskydy typický útvar – pseudokrasové jeskyně, jež vznikají především pohyby horninových bloků podél puklin. Není také náhodou, že se většina těchto jeskyní vyskytuje v těsné blízkosti velkých sesuvů. Většinou se jedná o malé podzemní prostory bez krápníkové výzdoby, které jsou tvořeny velmi úzkými chodbami ve tvaru puklin nebo štěrbin. Jeskyně mají nepravidelný tvar, stropy jsou často tvořeny zaklíněnými skalními bloky, na dně pak leží spadané balvany, suť a splavený jíl. Báje a pověsti o tajemných „ďúrách“ na hřebenech Beskyd jsou prastaré a pocházejí již od prvních obyvatel. Uvnitř jeskyní panují příznivé podmínky, což již v minulosti nezůstalo bez povšimnutí. První zmínky o využívání „ďúr“ na Radhošti a v jeho okolí jsou z 15. století, kdy začíná rozkvět salašnictví na horských loukách i vysoko na hřebenech. Své koliby si salašníci stavěli blízko jeskyní, jež využívali jako přirozené sklepy k uskladnění mléčných výrobků. V době rebelií byly využívány i jako úkryty. Bezesporu největší pozornost poutá protáhlý hřbet Radhoště, kde také leží vstup do nejdelší jeskyně na Moravě – Cyrilky. Nejen k ní se váže celá řada pověstí. Na jejich základě se tak za bájnými poklady do nitra hor vydávali v minulých staletích různí odvážlivci. Pseudokrasové jeskyně jsou pozoruhodné také jako zimoviště často vzácných a ohrožených druhů živočichů. Setkat se zde můžeme s množstvím bezobratlých, například motýlů, úkryt v nich hledají také drobní savci, především netopýři.

Pseudokrasové jeskyně inspirovaly naše předky ke vzniku řady s nimi spojených pověstí, především o v nich ukrytých pokladech…

Valašsko sice rozhodně není mineralogickým rájem, avšak i přes to se zde dají najít různé zajímavé kameny. Některé spadají dokonce mezi polodrahokamy, vzácně patří i k drahokamům. Z nedaleké Bystřičky pocházejí nálezy fialově zbarvených ametystů, z jiných koutů Valašska pak například chalcedony, jaspisy, opály či acháty. Pozorní hledači však mohou nalézt i zkameněliny ryb, přesliček, ulit či cestiček podmořských živočichů dokonce až z dob, kdy toto území leželo ještě na mořském dně. Mezi zajímavosti patří i nález mamutí stoličky.

Ilustrace: Vlasta Červenková

 

Zastavení č. 15 BYSTŘIČKA PŘEHRADA – U PLÁŽE

Přehrada Bystřička, vybudovaná v letech 1907–1912 jako zásobárna vody pro plánovaný průplav Dunaj-Odra-Labe (jehož stavba však ustoupila záměru rozšíření Severní dráhy císaře Ferdinanda), je třetí nejstarší údolní přehradou na Moravě. Průplav měl říční cestou propojit průmyslové Ostravsko s centrem monarchie – Vídní. K zásobování průplavu vodou se dle projektu z roku 1881 počítalo se stavbou 3 nádrží v povodí Bečvy, vystavěna však byla nakonec jen přehrada na Bystřičce. Významným argumentem pro zahájení stavby se staly i povodně na konci 19. století, stojící za zánikem vsí Svojanov a Konvice níže po proudu říčky Bystřičky. Přípravné fáze stavby, spojené s rozsáhlými odkupy pozemků, započaly roku 1902. Přehrada pojme 4,4 milionu m3 při zatopení 37,8 ha plochy. Přehradní hráz je zděná, založená na skalním podloží 9 metrů pod terénem a z bezpečnostních důvodů byla již v projektu předimenzována. Hráz je v koruně 190 metrů dlouhá a 4,6 metru široká, vyzděná z ručně opracovávaného kamene z nedalekého lomu, odkud se vozil úzkokolejkou s parní lokomotivou, jen obkladový kámen byl přivážen ze vzdálenějších kamenolomů.

Fotografie zachycující dělníky na stavbě hráze údolní přehrady Bystřička (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

Plány na splavnění vnitrozemských řek kanálem Dunaj-Odra-Labe jsou sice již překonány, přehrada Bystřička si ale udržela protipovodňovou a rekreační funkci. Vodní plocha v malebném valašském údolí láká jak rekreanty, tak turisty směřující za vycházkami do okolních kopců.

Staveniště údolní přehrady na potoce Bystřička pod hrází (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

Ve vodní nádrži Bystřička žije mnoho druhů ryb. V 70. letech zde byla pokusně vysazena i hlavatka podunajská – největší evropská lososovitá ryba, obývající řeky v povodí Dunaje. Zpočátku se jí zde natolik dařilo, že do přítoku ke tření táhly desítky hlavatek s takřka metrovou délkou. Tření probíhá v dubnu a samice při něm ocasem vytlouká do dna řeky miskovitou prohlubeň, kam ukládá jikry. Oválná prohlubeň měří na délku úctyhodné dva metry a sahá až do metrové hloubky. Při jejím hloubení ryby přemístí až 1000 kg štěrku a písku. Hlavatka se zde lovila na zvláštní povolenku. Postupně však z neznámého důvodu vymizela.

Ilustrace: Vlasta Červenková

 

Zastavení č. 16 BYSTŘIČKA PŘEHRADA – U HRÁZE

Vybudováním přehrady na začátku 20. století došlo k původně malé, ale postupně stále se rozvíjející změně i v přírodním bohatství. Paradoxem je, že úplně nejmenší vliv na přírodu měla samotná stavba přehrady. Z pohledu člověka žijícího v 21. století měla stavba dokonce na krátký čas na přírodu i vliv pozitivní. Zvýšila se pestrost nabídky biotopů, přibyly skalnaté biotopy (tj. zarůstající těleso hráze). Dalších několik desítek let se s přírodou a jejím druhovým bohatstvím také nic podstatného nedělo. V okolí přehrady se páslo, sušilo seno a hospodařilo jako v tehdejší době kdekoli jinde. Současný sdružený efekt – počítáno na začátku 21. století – je však drastický. Dáno je to všeobecným úpadkem drobného zemědělství a zmaru v údržbě krajiny, která naprosto nezadržitelně zarůstá křovím, náletovým lesem či lesem přímo vysázeným.

Výstavba přehrady přinesla vyšší tlak na zástavbu území a její celkovou přeměnu. Tento tlak byl již patrný za první republiky, tehdejší ekonomické podmínky ale neumožňovaly razantní změnu. V okolí stále žili místní lidé, kteří na hrázích přehrady sušili seno, pásli domácí zvířata, pěstovali ovoce, rekreace zde byla stále ještě individuální. Pravý boom rekreační turistiky a zrychlující úbytek druhů a přírodního bohatství nastal až po 2. světové válce a bez přestání pokračoval dalších několik desítek let.

Pro rekreanty byly budovány kempy, penziony a další zařízení. Zámožnější rekreanti si sami začali zpočátku kupovat chalupy do osobního vlastnictví, a když i ty došly, tak začala éra budování soukromých rekreačních chat. Spolu se změnou užívání nemovitostí došlo v okolí přehrady i ke změně užívání pozemků, a to přineslo jejich přírodní devastaci a vymírání rostlin i živočichů. Největší devastující vliv na přírodu tedy nemá přítomnost vysoké hromady kamení spojené maltou či betonem, ale fakt, že člověk přestal v krajině žít a užívat ji k obživě a stal se v ní pouhým návštěvníkem.

Rekreace na přehradě Bystřička v 60. letech 20. století (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

Když sameček samičku nalezne a přistane u ní, přestane samička plýtvat energií a zhasne. Páření tak probíhá již za tmy. Ale běda, pokud na dohled u nich světlo rozsvítí jiná samička. Sameček je schopen současnou, již zhasnutou partnerku opustit a letět znovu za světlem. Brzy po nakladení vajíček dospělé světlušky uhynou. Z vajíček se vylíhnou dravé larvy, které pak ve skrytu přečkají zimu. Žijí především na vlhčích místech a jejich potravou jsou mladí slimáci, což ocení především zahrádkáři.

Ilustrace: Vlasta Červenková

 

Autoři: Bohdana Šimčíková a Ivana Spitzer Ostřanská


 

 

 

 

NAUČNÁ STEZKA T. G. MASARYKA

 

Zastavení č. 1 NÁMĚSTÍ VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ

Valašské Meziříčí se počátkem 20. století stalo oblíbeným cílem pobytů prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Tato naučná stezka Vás prostřednictvím 12 zastavení provede místy, která si zde T. G. Masaryk oblíbil ještě coby profesor pražské univerzity a kam se, už jako prezident, rád vracel.

Trasa vede Sokolskou ulicí k soutoku Rožnovské a Vsetínské Bečvy. Dále po červené turistické značce parkem Abácie, odtud pokračuje obcí Poličná kolem kaple Nanebevzetí Panny Marie, stoupá do sedla pod Píškovou, odkud Vás po žluté turistické značce přivede ke skalnímu útvaru Jarcovská kula. Od ní se stezka po modré turistické značce vrací obcí Jarcová podél Vsetínské Bečvy zpět k Valašskému Meziříčí.

Nyní stojíte na Náměstí, které bylo roku 1907 svědkem Masarykova zvolení poslancem do říšského sněmu. Mandát poslance mu v roce 1914 usnadnil cestu do ciziny, kde zahájil a posléze úspěšně vybojoval zápas o vznik samostatného Československa. Prezident Masaryk se do Valašského Meziříčí vrátil ještě třikrát, v roce 1924, 1928 a 1930.

Z trasy naučné stezky si můžete „odskočit“ do parku Botanika, kde se před evangelickým kostelem nachází pomník T. G. Masaryka. Botanika je bývalá botanická zahrada vysázená po roce 1890 jako učební pomůcka pro potřeby studentů gymnázia a odborné školy pro zpracování dřeva.

Před budovou Gymnázia Františka Palackého na Sokolské ulici stával dům Masarykova přítele a podporovatele, Dr. J. B. Kraicze – dnes zde najdete pamětní desku připomínající Masarykovy pobyty na Valašsku. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

Pamětní deska na budově bývalého hotelu Moravia na jižní straně meziříčského náměstí připomíná Masarykovo první zvolení poslancem říšského sněmu za 4. volební okrsek, do něhož patřilo i Valašské Meziříčí – oficiální výsledky voleb se 23. května 1907 Masaryk dozvěděl právě zde. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

Pomník s bustou z bílého mramoru, jejímž autorem byl Emil Hlavica, byl odhalen v roce 1925. Za německé okupace byla Masarykova busta zničena, novou bustu z bronzu vytvořil v roce 1946 sochař Miloš Bublík. Po nástupu komunistů k moci byla v roce 1950 Masarykova busta opět odstraněna, na pomník se poté vrátila v roce 1968, aby byla opět odstraněna v roce 1974. Naposled, a snad již natrvalo, byla na pomník navrácena na jaře roku 1990. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

 

Zastavení č. 2 NÁBŘEŽÍ BEČVY U KOSTELA NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE

Olomoučtí biskupové, na jejichž půdě město Valašské Meziříčí vzniklo, nespravovali toto území sami, ale propůjčovali jej leníkům (nájemcům), jejichž sídlem byla dnes již zaniklá tvrz Arnoltovice v obci Poličná. Dle legendy byl kámen z arnoltovické tvrze vrchností použit v 19. století ke stavbě zámku Kinských v Krásně. Kdysi samostatné městečko Krásno (od roku 1924 součást Valašského Meziříčí) na pravém břehu Rožnovské Bečvy bývalo součástí panství s centrem na hradě Rožnov. Ten se rozhodl jeho tehdejší pán, Jan z Pernštejna, ve 40. letech 16. století zbourat a vystavět si nové sídlo v centru spravovaného území, zde v Meziříčí. To však následně prodal Žerotínům, a proto i zámek, jemuž dali mocní Žerotínové současnou barokní podobu, je nazýván zámkem Žerotínů.

V 16. století město Meziříčí také dokončilo hradby, následkem čehož ale muselo být vybráno nové místo pro meziříčské pohřebiště. Volba padla na parcelu západně od městských hradeb, na níž kromě nového hřbitova vyrostl kostel Nejsv. Trojice, u něhož právě stojíte. V letních měsících jej můžete navštívit – slouží jako expozice nejstarších sochařských památek z regionu.

Cestou k soutoku Rožnovské a Vsetínské Bečvy minete budovu sokolovny, kterou si zdejší sokolská jednota (založená 28. března 1864 jako první na Moravě) vystavěla v roce 1905. Po požáru v roce 1909 byla budova záhy obnovena, již se však nedočkala plánovaného rozšíření dle návrhu meziříčského rodáka, architekta Bohumíra Kupky (1900–1942), člena Sokolské jednoty, který byl za odbojovou činnost za 2. světové války umučen v Osvětimi. I jeho jméno tedy naleznete na pamětní desce věnované památce padlých a umučených členů Sokola na fasádě budovy.

Areál hřbitovního kostelíka Nejsv. Trojice na přelomu 19. a 20. století.

Po zničujícím požáru v roce 1909 byla sokolovna obnovena dle plánů architekta Alberta Grubera, jednoho z proslulých pedagogů zdejší Odborné školy pro zpracování dřeva, kteří v 1. půli 20. století významně ovlivňovali architektonickou podobu města i širšího okolí.

Bohumír Kupka (na fotografii uprostřed). (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

 

Zastavení č. 3 SOUTOK BEČEV

Cestou k soutoku Rožnovské a Vsetínské Bečvy jste minuli pomník vojáků, kteří bojovali u Slavkova 2. prosince 1805. V této bitvě, známé jako bitva tří císařů či bitva u Austerlitz, se střetla vojska francouzského císaře Napoleona I. s vojsky ruského cara Alexandra I. a rakouského císaře Františka I. Spojenci byli Napoleonem drtivě poraženi a utrpěli obrovské ztráty. V polovině prosince roku 1805 byla v meziříčském zámku Žerotínů zřízena vojenská nemocnice, kam byli sváženi nemocní a ranění vojáci z bitvy. Během let 1805–1806 zde na následky zranění či různých epidemií zemřelo 1216 rakouských a 12 ruských vojáků, kteří byli ukládáni k poslednímu odpočinku poblíž soutoku Bečev či u cesty z Meziříčí k Rožnovu. Ostatky vojáků z obou pohřebišť byly na sklonku 19. století soustředěny zde v parku Abácie a nad hrobem  byl vztyčen a 1. září 1901 vysvěcen zmíněný pomník.

O vybudování pomníku vojáků raněných v bitvě u Slavkova a zemřelých ve Valašském Meziříčí se zasadil tehdejší starosta města, JUDr. Alois Mikyška, který tuto iniciativu považoval za jeden z krůčků k získání šlechtického titulu.

Obě Bečvy, jejichž soutok dal městu Meziříčí ve středověku jméno, zajišťovaly po staletí obživu místních obyvatel. Mimo zemědělství sloužily jako pohon mechanismu mlýnů, valch a jiných technických provozů, velký význam tyto řeky měly a dodnes mají pro průmysl. Led z řek se používal k chlazení v pivovarech, jejich proudem plavili plťaři dřevo až k Přerovu, často pak dále až do Vídně.

Život pod vodní hladinou. (Ilustrace Vlasta Červenková)

Voda s sebou přinášela i neštěstí. Povodně pak braly vše, co jim stálo v cestě – svou obrovskou sílu řeka ukázala v roce 1997, kdy na tomto místě stoletá voda sahala až do výše znázorněné značky.

Koryto Vsetínské Bečvy u Poličné po povodni v roce 1907 – o most se tehdy zapříčilo množství dřeva připraveného na březích k dalšímu plavení k řece Moravě. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

Cestou dále po naučné stezce po červené turistické značce do Poličné minete hned za mostem pomníček, který stojí pod třemi památnými lipami. Připomíná smrt tří mladých chlapců-odbojářů, kteří na tomto místě byli v roce 1944 popraveni nacisty.

 

Zastavení č. 4 U KAPLIČKY POD KOTLINOU

Na území obce Poličná existovaly ve středověku vsi Arnoltovice, Radslavova Lhota (dnešní dvůr Vystrkov) a Pešíkova Lhota, které všechny zanikly již v 15. století.

Tvrz Arnoltovice bývala ve středověku střediskem správy, poskytovala ochranu domácím obyvatelům i náhodným pocestným. O jejím významu svědčí fakt, že na ní někdy nocoval i samotný biskup. S rozvojem sousedního Meziříčí ztrácela arnoltovická tvrz na významu a pravděpodobně za česko-uherských válek v polovině 15. století byla vypálena a poté už nebyla obnovena. Areál tvrziště leží na soukromém pozemku a není přístupný veřejnosti, archeologické nálezy z bývalé tvrze (zbraně, keramika a nástroje) jsou uloženy v muzeu v zámku Kinských ve Valašském Meziříčí-Krásně.

Tvrz Arnoltovice stávala na tzv. Němčíkově kopci v severní části intravilánu obce Poličná.

Zde, v části obce zvané „Na Kotlině”, byla roku 1940 na místě starší zbořené kapličky vystavěna nová kaple podle plánů architekta Josefa Místeckého (1891–1957). Tento vynikající urbanista, designér, publicista a pedagog si nedaleko odsud v roce 1936 vybudoval unikátní funkcionalistickou vilu. Za 2. světové války v ní našel úkryt Místeckého žák, arch. Antonín Tenzer, člen odbojové organizace KSČ a odbojové organizace Michala Malíka, která úzce spolupracovala s partyzánskou brigádou Jana Žižky.

Vlastní funkcionalistickou vilu Josefa Místeckého jste mohli vidět v dokumentu Davida Vávry Šumná města. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

 

Zastavení č. 5 TOČNA POD LESEM

Napadlo vás při výstupu lesem od kapličky, co na této krajině T. G. Masaryk spatřoval tak zajímavého? Pak vězte, že před sto lety to zde vypadalo zcela jinak. Místo lesa stoupala ke hřebeni mozaika luk, pastvin a políček, členěná mezemi osázenými ovocnými stromy. Masarykovy kroky tak vedly polními cestami a nabízely se mu dalekosáhlé výhledy do krajiny. V důsledku masivní těžby dřeva pro průmyslové podniky a intenzivní pastvy dobytka byla od 2. půle 19. století už valašská krajina pozměněna natolik, že, ač vizuálně úchvatná, nezatravněná i velmi vypasená půda zároveň ztrácela schopnost vsakovat vodu. Jakékoliv silnější srážky vedly k odplavování už tak slabé vrstvy ornice a odnášely s sebou mnohdy i to málo, co se na polích urodilo. Řízené zalesňování, nejčastěji pro zdejší kraj nevhodným smrkem, se ukázalo ve světle nedávné kůrovcové kalamity také jako neprozíravá volba.

Pohled na hřeben Jarcové z protějšího břehu Vsetínské Bečvy ukazuje ještě odlesněnou, zemědělsky užívanou krajinu, se svažitými políčky členěnými mezemi s ovocnými stromy.

Jak zde tedy vypadaly zdravé lesy ještě před příchodem člověka? Po povodni v roce 1997 byl v břehu Bečvy nalezen mocný zbytek usazené rašeliny, jehož stáří je odhadováno na několik desítek tisíc let. Díky jeho rozboru už víme, že Bečva tehdy protékala krajinou, kde se les podobal dnešní sibiřské tajze s borovicí lesní, limbou a modřínem. V nižších nadmořských výškách rostly světlé a řídké lesíky s keři, na jejichž podobu měla vliv pastva velkých býložravců – např. mamuta, pratura či zubra. Údolí řeky Bečvy pokrývaly zaplavované lužní lesy. Odlesňovat se krajina začala od středověku – dřevo bylo surovinou pro výrobu většiny nástrojů, k tavení železa, na stavbu domů, zdrojem energie, les byl místem pastvy dobytka, zdrojem ovoce a medu. Lesy mizely nejdříve v podél toku Bečvy a jejich přítoků. Ve spojitosti s houstnoucím osídlením výše položených oblastí docházelo od 16. století ke kácení zbývajících lesů na svazích a hřebenech kopců a využívání takto vzniklých pasek k chovu koz a ovcí. Nárůst zájmu o les byl v pozdějším období vyvolán nedostatkem paliva a stavebního dříví, což ve svém důsledku vyvolalo vznik lesního hospodářství. Od 2. poloviny 18. století proto začalo docházet k převratnému zásahu do skladby lesů, nejprve byla zaváděna borovice, později smrk s následnou holosečí. Docházelo také k zalesnění pastvin a polí postižených erozí. Původní lesy byly postupně všechny zničeny či pozměněny a i v lesních či pralesních rezervacích jsou dnes patrné starší zásahy člověka.

Výsadba monokultur likviduje přírodě blízké listnaté a smíšené lesy a mění je v nevzhledné plantáže. Současně dochází k vymírání mnoha druhů a k nenávratnému poškozování lesní půdy. Nepřirozené monokultury špatně odolávají škůdcům, chorobám i dalším kalamitám. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

Přirozený les s bohatým rostlinným podrostem skýtá prostředí k životu mnoha druhům rostlin a živočichů. Odumírající dřevo ponechané v lese se stává domovem pro hmyz, ptáky i houby. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

 

Zastavení č. 6 JANÍČKOVA STUDÁNKA

Za existenci studánek můžeme poděkovat našim předkům, kteří v minulosti krajinu intenzivně obhospodařovali a trávili v ní celý svůj život. Prameniště, na kterých budovali studánky, pro ně byla možností k osvěžení při práci i nezbytným zdrojem pitné vody pro dobytek na pastvinách.

Prameny a studánky jsou velmi zvláštním prostředím, kterému se přizpůsobila řada rostlin a živočichů. Jedná se o například o nejrůznější druhy chrostíků, larvy jepic či pošvatek. Až z podzemních vod je do této studánky vyplavován slepý blešivec, v jejích vodách můžete spatřit též praménku rakouskou – měkkýše žijícího v oblasti moravských Karpat byste jinde hledali jen vzácně. Pozoruhodný je nález vodního brouka druhu Eubria palustris. Jeho larvy připomínající drobného trilobita se živí většinou řasami. Dospělci potravu dokonce vůbec nepřijímají. Vlhké prostředí v okolí studánky vyhledávají také obojživelníci – nápadný mlok skvrnitý, skokan hnědý, ropucha obecná či kuňka žlutobřichá, která v případě nebezpečí zaujme výstražný postoj, při kterém odhalí své odstrašující zbarvení břicha. Jedná se o varovný signál, kterým upozorňuje na svou jedovatost.

Kuňka žlutobřichá (Bombina variegata)

Brouk Eubria palustris a jeho larva a Praménka rakouská (Bythinella austriaca) (Ilustrace Vlasta Červenková)

Všimněte si také, že na lesních cestách jsou často vyjeté hluboké koleje plné vody. I v těchto člověkem vytvořených tůních to kypí životem a stěhují se do nich živočichové, kterým v důsledku sucha způsobeného klimatickou změnou jinde chybí voda.

O Janíčkovu studánku, která slouží pro občerstvení návštěvníků naučné stezky, každoročně pečují mladí ochránci přírody z ČSOP ve Valašském Meziříčí.

 

Zastavení č. 7 POMNÍČEK T. G. MASARYKA NA PÍŠKOVÉ

Jméno kopce Píšková je památkou na zaniklou ves Pešíkova Lhota. Při svých pobytech ve Valašském Meziříčí u MUDr. J. B. Kraicze a na Žabárně, samotě za Jarcovou, podnikal T. G. Masaryk rád vycházky do okolí. Na tomto místě upomínají na Masarykovy pobyty hned dvě památky. Starší, kapličku sv. Huberta, nechal postavit hajný František Redl z hájovny na Uhliskách v Oznici na památku několika svých setkání s Masarykem. Na dalším místě jejich schůzek, nazývaném dnes U Lipky, hajný později zasadil lípu a poblíž tohoto stromu byl v r. 1997 odhalen další pomníček.

Masarykův pomník U Lipky můžete navštívit, pokud sejdete z trasy naučné stezky a vydáte se po červené turistické značce na Píškovou a z ní po zelené do Bystřičky.

Naproti kapličky sv. Huberta je pomník T. G. Masaryka, který se rozhodl v roce 1945 zbudovat Místní národní výbor v Poličné. Instalován byl sice až v roce 1950, ale i přesto, že se komunistický režim odkazu T. G. M. zřekl a jeho pomníky byly odstraňovány, pomníček na Píškové přečkal jak padesátá léta, tak období normalizace a dodnes je upomínkou na místo, kde Masaryk při svých procházkách rád sedával.

Po celá léta předchozího režimu také prakticky nebylo možné připomenout císaře Františka Josefa I., který vládl Rakousko-Uhersku v letech 1848–1916. Val. Meziříčí sice nenavštívil, ale byl na vojenské rozhledně na Píškové v roce 1897, kdy se mezi Valašským Meziříčím a Bystřicí pod Hostýnem počátkem září konaly velké manévry Rakousko-Uherské armády. V roce 1908 byl na místě, odkud císař pozoroval pohyb vojsk, vztyčen pamětní kámen.

U kamene připomínajícího pobyt císaře Františka Josefa se dozvíte další informace o císařských manévrech z naučné tabule. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

 

Zastavení č. 8 PANORAMATICKÁ FOTKA

Dosud odlesněné a dávnou pasekářskou kolonizací zformované okolí ukazuje, jak je básníky, umělci či turisty opěvovaná krása valašské krajiny křehká. Hřebenové louky a pastviny, někdejšími osadníky vyrvané lesu, patří dnes k posledním dokladům tradičního života našich předků, úzce spjatých s přírodou. Není divu, že zde, vysoko v kopcích, na vzdálených samotách a lesních pasekách, měli lidé blíže k Bohu. Již v pohanské krajině však hrála některá místa významnější roli, například návrší, studánky, rozcestí či křižovatky. S příchodem křesťanství se v krajině objevují instalace prvních svatých obrázků, božích muk a křížů. V době barokní, kdy bylo naší zemi po vyčerpávající třicetileté válce nejhůř, začaly krajinu zaplňovat další drobné sakrální stavby. Zmíněných sakrálních objektů najdete bezpočet také na Cyrilometodějské stezce, která tudy vede z polské Visly na Velehrad.

Nacházíme se na hřebeni nad Bražisky (pod Horou) v Hostýnských vrších. Z tohoto místa se nám otevírá krásný pohled na město Valašské Meziříčí, okolní obce ležící v Rožnovské brázdě a část CHKO Beskydy – hřeben Veřovických Javorníků a Radhoště. Za příznivého počasí je možno vidět i Lysou horu – nejvyšší vrchol Beskyd. (Foto Jan Husák)

Poprvé na trase naučné stezky se ocitáme v krajině luk a pastvin, která vznikala od 16. do 18. století, kdy se lidé postupně usazovali ve stále vyšších oblastech, neboť v nížinách byly další možnosti obživy již vyčerpány. V letních měsících na okolních loukách kvetou četné byliny, sloužící jako obživa rozličným druhům hmyzu, pro naše předky ale byly louky zároveň cennou přírodní lékárnou. Bylinky se hospodyňky snažily sbírat „mezi Jány“, tedy svátkem sv. Jana Křtitele (24. června) a mistra Jana Husa (5. července), neboť se věřilo, že právě v té době má příroda největší sílu a léčivou moc. V předvečer svátku sv. Jána se na valašských kopcích každoročně rozhořely tisíce svatojánských ohňů, které obdivoval při svých návštěvách také prezident Masaryk.

 

Zastavení č. 9 JARCOVSKÁ GULA

Osamělá skála zvaná Jarcovská kula či gula ční do výšky zhruba 9 metrů. Jedná se o izolovanou skálu představující zbytek nejpevnější horniny po intenzivním mrazovém zvětrávání okolí. Tvoří ji k jihu ukloněné slepence a pískovce z období svrchní křídy (před cca 66–100 miliony let). Právě na pískovcích jsou dobře vyvinuty četné skalní prohlubně a voštiny, na samém vrcholu se pak nachází skalní mísa. Skal a skalek bývalo v okolí více, ale všechny vzaly za své při těžbě kamene, který se v Jarcové lámal již od 17. století. Nedlouho před koncem 19. stol. stál výše na svahu nad „kulou” poslední podobný kamenný útvar, který byl sice nižší, ale mohutnější, také on však byl majitelem pozemku zlikvidován a použit ke stavebním účelům.

Před zalesněním hřebene bývala Jarcovská kula výraznou krajinnou dominantou. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

O vzniku skal v Jarcové koluje hned několik pověstí. Podle jedné z nich souvisely kamenné útvary s Čertovými skalami u Lidečka. Ty zde údajně zanechali čerti, když chtěli obrátit potok Senice tak, aby Lidečkem tekl do kopce. Díky kohoutímu kokrhání však dílo nedokončili a poslední nesené kameny spadly na zem právě nad Jarcovou. Dle jiné pověsti spadly balvany čertům, když chtěli přehradit tok Vsetínské Bečvy, aby mlynáři, který upsal duši rohatému, teklo na mlýn více vody. Poslední pověst vypráví o vdavekchtivém čertisku, které si v Jarcové vyhlídlo mladé děvče. Dívka ve strachu svolila pod podmínkou, že čert přes noc vystaví kamenný most přes řeku Bečvu. Jeho dílo pak zmařila předčasným kohoutím zakokrháním. Čert zrovna nesl povětřím poslední kameny, v okamžiku ztratil sílu, jeho dílo se rozpadlo a balvany se zaryly do stráně nad Bečvou. Na místě zůstaly jen obě Jarcovské kule a na nich otisky ďáblových prstů.

Kresba čerta nesoucího kameny. (Ilustrace Vlasta Červenková)

 

Zastavení č. 10 ROZCESTÍ V OBCI JARCOVÁ U KAPLE

Obec Jarcová se poprvé připomíná roku 1392 jako Jarcova Lhota. Vznikla patrně v období velké kolonizace ve 14. století a první osadníci mohli několik let po založení obce požívat úlev (lehot čili lhot) z poddanských povinností. Zdejší obyvatelé nacházeli obživu většinou v zemědělství, kromě obdělávání půdy a chovu dobytka se věnovali také ovocnářství či výrobě dřevěného nářadí, což bylo umožněno bohatstvím místních lesů. Nedaleko odtud, na druhém břehu Bečvy, stával na začátku minulého století zájezdní hostinec „Na Žabárni”, kde trávil roku 1905 léto T. G. Masaryk s rodinou. Jeho dcera Alice o tom napsala: „Tážete se, které místo na Valašsku mám v nejživější paměti? Snad Žabárnu, samotu mezi Valašským Meziříčím a Vsetínem. A také Valašské Meziříčí vidím jasně před očima, tam jsme trávili jedny nebo dvoje prázdniny… Ve Valašském Meziříčí jsme bydleli v malé vilce. Pamatuji si na proud řeky s vrbinkami, kde jsme se koupávali a házeli „žabky” plochými oblázky, jak otec děti učil. Na Žabárně jsme měli větší rozmach. Zahrada byla velká a byt prostorný. Tam sestra vypěstila hnízdo užovek a tam jsme hrávali s míčem. Házeli jsme jej s otcem, Herbertův učitel Jurek chtěl, abychom hráli nějakou „duševní hru”, ale míč vždy vítězil. Řeka tekla kolem a koupání bylo výborné. Z jarmarku jezdili kolem sedláci z okolí – a tehdy vždycky naveselení… Bylo tam takové vysloveně ovzduší pokrokářských přátel…”.

T. G. Masaryk při odpočinku v zahradě hostince Na Žabárni v roce 1905. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

Objekt bývalého zájezdního hostince Na Žabárni byl za 1. světové války uprchlickým táborem pro haličské Židy, později v něm byla továrna na zpracování ovoce, dívčí zotavovna křesťanské mládežnické organizace YMCA, od roku 1959 kolem něj byl budován rozsáhlý areál domova pro seniory, který už přestal sloužit svému účelu. Kdysi proslulý hostinec Na Žabárni se tak opět stává vizuální dominantou místa.

Zastavení č. 11 BRAŽISKA

Název Bražiska je zkomoleninou pojmenování kamenných prahů v řece Bečvě, kterým se na Valašsku říkávalo „pražiska”. Lokalita patří ke geologickým zajímavostem. V korytě Vsetínské Bečvy nalezneme vodní erozí odkryté vrstvy z období třetihor. Pozornost poutají především houževnaté pískovcové lavice, které místy vyčnívají nad vodní hladinu v podobě zubatě členěných skalních prahů a v řece vytvářejí drobné peřeje. Na počátku 18. století farář Jan Jiří Středovský zaznamenal zprávy o výskytu drahých kovů na východní Moravě. Jeden z jeho zápisů se týká právě stráně Bražiska. Vypravuje se, že: „Naproti šibenicám meziříčským, blíž dědiny Jarcová, jest potok slove Kobylí. Kdo by šel úzkou roklí proti proudu toho potoka, dojde k velké rokytě. Pod ní leží velký kámen, v němž je vytesáno znamení tří klíčů. Kdo by kopal pod tím kamenem, najde kus zlata jako konvice o velikosti mázu”. Kus zlata zde ještě nikdo nenalezl, ale kámen se znamením tří klíčů se v horní části potoka opravdu stále nachází.

Přírodní památka chrání též lesní porost s přirozenou skladbou dřevin a typickou karpatskou květenou. Lesní porosty zde představuje karpatská dubohabřina s dubem, habrem, lípou, javorem, ojediněle bukem a jedlí. Bylinné patro je tvořeno typickou karpatskou květenou s řadou vzácných a chráněných druhů – své nejvýchodnější naleziště v České republice a zároveň jedinou lokalitu v okrese Vsetín zde má jaterník podléška, dále se vyskytuje např. ladoňka karpatská, kyčelnice žláznatá, lilie zlatohlavá, plicník lékařský, prvosenka jarní, podbílek šupinatý a další. Z ptáků zde hnízdí např. strakapoud malý, v křovité stráni nad Bražisky vzácná pěnice vlašská a ťuhýk obecný.

Jaterník podléška (Anemone hepatica)

Kyčelnice žláznatá (Cardamine glanduligera)

Kyčelnice žláznatá (Cardamine glanduligera)

Ťuhýk obecný (Lanius collurio) A Pěnice vlašská (Sylvia nisoria) (Ilustrace Vlasta Červenková)

 

Zastavení č. 12 U ŘEKY

Řeka Bečva poskytuje místo k životu mnoha rostlinným i živočišným druhům. Vyskytuje se v ní řada ryb – nejbohatší druhové zastoupení je v místech s peřejemi a skalními prahy, kde je možné pozorovat např. pstruha potočního, ostroretku stěhovavou, parmu říční, mřenku mramorovanou či vzácného hrouzka Kesslerova, kterého bychom západně od nás již nenašli. Bystří pozorovatelé mohou zahlédnout létající drahokam z ptačí říše – ledňáčka říčního, hloubícího si hnízdní nory ve strmých březích řeky. Na lovu můžeme pozorovat čápa černého a volavku popelavou, na březích žije nenápadný rejsec vodní či ondatra pižmová původem ze Severní Ameriky.

Ledňáček říční (Alcedo atthis) a Hrouzek Kesslerův (Romanogobio kesslerii) (Ilustrace Vlasta Červenková)

Koryto Vsetínské Bečvy na historické fotografii z poč. 20. století.

Cenné jsou i porosty vrb a křovin na štěrkových lavicích a březích. Pravidelné povodně způsobují poškození stromů a nanášejí i čerstvý materiál. Na obojí jsou vázána cenná společenstva živočichů – např. tesaříků či krasců. Štěrkové lavice jsou domovem specializovaných druhů hmyzu, který jinde nedokáže přežít a nevadí mu ani pravidelné zaplavování.

Bečva vůbec kypí životem – pod vodní hladinou najdeme také dravé larvy vážek, larvy motýlů chrostíků žijící v důmyslně stavěných komůrkách z kamínků a větviček, vodní brouky, žáby a ohrožené raky říční. Vzácněji můžeme spařit dovádějící rodinku vyder či výsledky důmyslné práce bobra.

Z koryta řeky Bečvy pocházejí významné fosilní nálezy prvohorní flóry (přesliček, plavuní a kapraďorostů) či třetihorních zástupců řas a krytosemenných rostlin, které byly odkryty nedaleko Choryně po povodni v roce 1997. Významné jsou také nálezy fosilií prvoků, ježovek, mlžů, amonitů, korálů či ryb.

Ichnofosilie — stopy po lezení mořských organismů na spodní vrstevní ploše pískovce. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

 

Autoři: Bohdana Šimčíková a Ivana Spitzer Ostřanská


 

 

 

 

NAUČNÁ STEZKA VEŘOVICKÉ VRCHY

Zastavení č. 1 VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ – AUTOBUSOVÉ NÁDRAŽÍ

Naučná stezka vede z autobusového nádraží ve Valašském Meziříčí po žluté turistické značce přes obec Krhová až na hřeben Veřovických vrchů, po němž pokračuje po červené značce až k turistické chatě na Velkém Javorníku. Na trase dlouhé 20 km Vás čeká 13 naučných zastavení, která Vás seznámí s historií i přírodou této malebné části Moravskoslezských Beskyd.

Výchozí bod naučné stezky se nachází na území na historickém území města Valašské Meziříčí, byť až do roku 1924 patřil tento pravý břeh Rožnovské Bečvy městečku Krásno nad Bečvou. Jak je to možné? Když v 16. století zdejší pán, mocný Jan z Pernštejna, budoval místo svého starého sídla na rožnovském hradě nový zámek (dnešní zámek Žerotínů) v centru panství, v Meziříčí, musel vyměnit stavební parcelu se sousedním panstvím olomouckých biskupů, kterým proto věnoval pozemky v Krásně. Hranicí mezi oběma městy tak v těchto místech nebyla řeka, ale Zašovská ulice – obyvatelé její severní strany byli tedy „Krasňaci“, na jižné straně žili „Meziříčáci“.

Bývalé krásenské náměstí, známé také jako krásenská alej, padlo za oběť budování silničního průtahu v 70.–80. letech 20. století. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

V již zmíněném roce 1924 došlo ke sloučení měst Valašské Meziříčí a Krásno v jeden celek, v dalších desetiletích bylo zvláště Krásno silně poškozeno stavebními aktivitami spojenými se stavbou silničního průtahu městem. Zmizelo celé jeho historické jádro, které dnes již připomíná jen posledních pár domů, např.  nedaleká bývalá krásenská radnice.

Jižní konec bývalého krásenského náměstí – budova s věžičkou uprostřed je bývalá krásenská radnice. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

 

Zastavení č. 2 VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ – SKLÁRNY

Na Valašsku bylo od poloviny 19. století v provozu značné množství skláren, ze kterých se v průběhu 60. a 70. let 19. století vyvinuly specializované podniky. Manufaktury postupně získala do nájmu (a následně vlastnictví) firma S. Reich & Co, která z nich vytvořila prosperující průmyslové sklárny, patřící k největším podnikům tohoto typu v celém tehdejším Rakousko-Uhersku. Velké sklárny však navázaly na ještě starší, raně novověkou sklářskou tradici. O těchto starých sklářských hutích máme jen málo písemných dokladů, jejich existence zpravidla není přesvědčivě doložena a často se opírá pouze o nepřímou zmínku v historických listinách či o místní názvy tratí, nově též archeologické průzkumy. Určujícím faktorem pro zakládání skláren na Valašsku byly přírodní podmínky. Hornatá oblast Beskyd a Javorníků zůstávala až do 16. století osídlená převážně v údolích potoků a řek, zatímco okolní hory byly ponechány přírodě. Až díky pasekářské kolonizaci začali lidé zakládat na úkor lesa nové rolnické usedlosti. Zároveň začaly být horské hřebeny vypásány stády ovcí a koz nově příchozích valašských pastevců. Přes tyto hospodářské činnosti zůstával v místních horách nadále nadbytek dřeva, pro které neměla vrchnost využití. Bukové dřevo se používalo hlavně jako palivo, vzhledem k jeho velkým zásobám se proto nabízela možnost použít jej k tavení skla. Navíc v oblasti byl dostatek materiálu pro výrobu sklářského kmene, šlo zde těžit křemičitý písek a na místních panstvích fungovaly také potašárny. To vše vytvářelo ideální podmínky pro vznik skláren.

Dřevo bylo na Valašsku v minulosti jednou z mála dostupných surovin – jeho dostatek dal vzniknout fenoménu sklářství, které přineslo zdejšímu chudému kraji celosvětovou proslulost.

Nalézáme se v místech, kde stála historická kolonie sklářských dělníků bývalé sklárny firmy Reich, jež byla později změněna na Osvětlovací sklo a AVTB (Automatická výroba televizních baněk). Podnik byl později zrušen, a tak více než stoletou sklářskou tradici ve své výrobě udržuje částečně jen firma SCHOTT vyrábějící např. světlonosná skelná vlákna, stejně jako se hrdě ke staleté sklářské tradici Valašska hlásí nedaleká Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská.

Sklárny ve Valašském Meziříčí se specializovaly na výrobu osvětlovacího skla a jejich produkce dodnes zdobí nejednu domácnost. Tisíce historických stínítek uchovávají také depozitáře zdejšího muzea, které tuto chloubu zdejšího kraje pravidelně vystavuje.

Celkový pohled na sklárny v Krásně v roce 1910 (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

 

Zastavení č. 3 KRHOVÁ – STŘED OBCE U KAPLIČKY

V závěru Rožnovské brázdy se po obou stranách Srního potoka rozkládá obec Krhová. Obec bezprostředně navazuje na město Valašské Meziříčí a od roku 1953 byla také jeho součástí, ale po roce 2013 se znovu osamostatnila. Řada usedlostí a pasek zasahuje až na stráně a svahy Veřovických vrchů. Krhová se vzpomíná poprvé roku 1442, kdy je zmíněn vladyka Hudek z Krhové. Srní potok, u nějž právě stojíme, se dříve nazýval Krhůvka a propůjčil obci své jméno.

Celkový pohled na Krhovou, malebnou obec rozkládající se pod svahy Veřovických vrchů.

Původně zemědělská obec značně změnila svůj ráz po založení sklárny v Krásně roku 1855, což ovlivnilo růst obce a především vzrůst počtu obyvatel. Zhruba dvě třetiny obyvatelstva Krhové byly zaměstnány ve sklárnách, menší část našla obživu v cihelně v Hrachovci či v továrně na zpracování tabáku v Novém Jičíně. Krhová spolu s nedalekou obcí Zašová patřila také k nejvýznamnějším centrům tkalcovství. Významným byl též pletárenský podnik a výrobna dřevěných hraček – pobočka výrobního družstva LIPTA se sídlem v Liptále, která zde donedávna fungovala.

Dřevěné hračky z výrobního družstva LIPTA Liptál, resp. jeho pobočky v Krhové, provázely dětstvím několik generací.

Nacházíme se u kaple svatých Cyrila a Metoděje, před níž stojí železný kříž. Pomník T. G. Masaryka připomíná jména padlých v 1. světové válce a jména obětí 2. světové války. V obci však najdeme řadu dalších památek – nedaleko studánky Jarošovka stojí zděná kaplička, místní část Hrádky zase připomíná zaniklou tvrz, která střežila cestu údolím Rožnovské Bečvy. Tvrz se poprvé připomíná v roce 1535 a zanikla zřejmě ještě v 2. polovině 16. století.

Historická pohlednice zachycující centrum obce Krhová. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

V Krhové se narodil Rudolf Pernický (1915-2005) – generálmajor, příslušník československého zahraniční armády v období druhé světové války. Dále pak Robert Pavlík (1912-2002), voják, později generál sloužící za 2. sv. války u 2. pěšího pluku Čs. legie ve Francii, následně u 2. tankového praporu v Anglii. Oba přežili peripetie útěku z okupovaného Československa do Anglie, aby se zanedlouho vrátili zpět a pomohli osvobodit svou vlast. Oba také obdrželi nejvyšší státní vyznamenání – Řád Bílého lva.

 

Zastavení č. 4 JEHLIČNÁ – U HOSPODY

Krhová v minulosti proslula sirnými lázněmi. Stávaly právě zde, na Jehličné, kde na povrch vyvěrala železnato-sirnatá voda. Připomínají se již roku 1746, roku 1861 byla při léčivém prameni zřízena lázeň (Wittigsbad), v níž se při terapii mimo jiné užívaly léčebné účinky jedlového jehličí. Místo tak získalo název Jehličná. Na její slávu dnes upomíná už jen nedaleký stejnojmenný pramen. Stával zde hostinec, který se díky lázním stal známým a vyhledávaným výletním místem. Dnes už z něj zbyly jen ruiny zarůstající buřinou. Vedle hostince Na Jehličné rostl dub letní, jehož stáří bylo odhadováno na 400 let, dle některých pramenů však rostl u usedlosti až 690 let. Pro své úctyhodné stáří a mohutnost byl vyhlášen památným stromem – patrně byl dokonce nejstarším stromem Beskyd. Dnes však z dubu, jehož obvod kmene přesahoval pět metrů a koruna dosahovala průměru úctyhodných dvaceti metrů, zbylo jen torzo. Kmen i kořeny byly vlivem stavební činnosti v těsné blízkosti stromu poškozeny a z velké části vyhnité. Hrozilo, že dub už svou mohutnou korunu neudrží a roku 2014 byl proto odborně ořezán. Zbytek památného dubu dodnes stojí dál – slouží jako útočiště broukům, ptákům či netopýrům.

Staletý dub na Jehličné (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

Dub byl odjakživa symbolem síly, dlouhověkosti a odolnosti. Dožít se může i více než tisíce let. Strom je léčivý – užívá se zejména mladá dubová kůra, ale i zralé žaludy a listy.

Na tomto místě vstupujeme do Chráněné krajinné oblasti Beskydy, která je svou rozlohou 1 160 km2 největší CHKO České republiky. Beskydy jsou krajinou nekonečných horských hřebenů, hlubokých údolí, rozlehlých lesů, orchidejových pestrých luk a pastvin se stády ovcí. Krajinou dřevěných kostelů, malebných chalup a osobitého folklóru.

Léčivé byly zejména jarní přírůstky větví zvané májové vršky, jelikož se sbíraly zejména v měsíci květnu. Z jejich odvaru se na Valašsku připravovaly léčebné koupele. Věřilo se, že procházkou v jedlovém lese nebo inhalováním nad jedlovým odvarem se zlepší plicní onemocnění. Dnes u nás však již vlivem změny hospodářství jedlové lesy nenajdeme. (Ilustrace Vlasta Červenková)

 

Zastavení č. 5 JEHLIČNÁ – U OBRÁZKU

Památkou na dávno zašlou lázeňskou slávu je dodnes studánka Jarošovka. U Jehličné se už roku 1746 připomínají malé lázně, v nichž se léčilo železnato-sirnou vodou. Minerální prameny se zřejmě už dávno ztratily nebo je z nich již prostá voda, ale Jarošovka nepatrný obsah železa přece jen ještě má a lidé sem dodnes jezdí na vodu, kterou si ulevují od bolesti kloubů a obtíží s dýchacími cestami. Jarošovka je výjimečná tím, že mívá dostatek vody i v období sucha. Napájí tak i nedaleký  malý mokřad, v němž kromě žab najdeme i užovky a několik druhů vážek.

Užovka obojková (Natrix natrix)

Čolek horský (Ichthyosaura alpestris)

Kuňka žlutobřichá (Bombina variegata) (Ilustrace Vlasta Červenková)

Nedaleko studánky stojí zděná kaplička z roku 1897, upomínající na dávnou tragickou událost, která se zde odehrála. Znázorňuje ji obrázek v zasklené vitrínce na zadní části kapličky. Vyobrazuje výjev, kdy dřevorubec jede s vozem plně naloženým kulatinou, do něj je zapřažený pár koní, kolem les, z oblohy šlehají blesky a po cestě se valí záplava vody. Pod obrázkem najdeme text: „V 18. století za hrozné bouře a průtrže mračen v těchto místech zahynul i se svým potahem robotník Smolka při odvozu dřeva z lesa. Čest jeho památce!”. Kolem nápisu je jednoduché zdobení, v pravém dolním rohu obrázku je obtížně čitelné jméno autora obrázku, snad: „K. Coufal, V. Meziř. 1960.

V okolí bychom však našli řadu dalších pramenů – studánku Pod Budičkou, Ivančinu či studánku U Milířů – jak už její název napovídá, nedaleko odtud se dříve pálilo v milířích dřevěné uhlí a uhlíři si z pramene brali vodu. Zajímavou historii má nedaleká studánka Jaščerka, ležící na rozvodí mezi úmořími Baltského a Černého moře. Dříve zde totiž docházelo k tzv. bifurkaci – pramen byl rozdělen do dvou ramen, přičemž každé odtékalo do jiného úmoří. Po uskutečněných terénních úpravách lesních cest však toto tvrzení již neplatí a funguje pouze větev baltská.

 

Zastavení č. 6 POD TROJAČKOU – HRANICE MĚSTSKÝCH LESŮ

Valašská krajina procházela specifickým vývojem. Pro svou vyšší nadmořskou výšku probíhalo její osídlení pomaleji a zdejší území bylo téměř celé zalesněné. Až člověk zde vykácel lesy a začal tvořit pestrou mozaiku luk a pastvin, na kterých našla nové místo řada světlomilných druhů. Nejvýrazněji změnila ráz Valašska pasekářská kolonizace od 16. století. Osadníci mýtili stromy a zakládali paseky. Zjara na ně pastevci vyháněli ovce a kozy, posléze i hovězí dobytek. Pasekářská kolonizace šla ruku v ruce s valašskou kolonizací. Zatímco ta první vtiskla krajině osobitý ráz luk a pastvin, druhá, neméně důležitá, přinesla změnu způsobu hospodaření na pozemcích s důrazem na chov domácího zvířectva.

Rozsáhlé komplexy ovčích pastvin, tzv. pasínky, byly porostlé solitérními stromy – javory a lípami, keři lísky a růže, ale hlavně jalovci. Nárůst zájmu o les byl v pozdějším období způsoben nedostatkem paliva a stavebního dříví, což ve svém důsledku vyvolalo vznik lesního hospodářství. Od 2. poloviny 18. století proto začalo docházet k převratnému zásahu do skladby lesů, nejprve byla zaváděna borovice, později smrk s následnou holosečí. Docházelo také k zalesnění pastvin a polí postižených erozí. Původní lesy byly postupně všechny zničeny či pozměněny a i v lesních či pralesních rezervacích jsou dnes patrné starší zásahy člověka.

Nejstarší archivní prameny z roku 1861 dokladují, že v oblasti Veřovických vrchů převládaly jehličnaté lesy s dominující jedlí, jen při hřebenech byla příměs buku. Během 19. a počátkem 20. století byly tyto porosty intenzivními zásahy postupně měněny na jedlobučiny a bučiny s příměsí javoru, jasanu, lípy a jilmu. Se sadbou smrku se započalo po kalamitních těžbách v 60. a 70. letech 19. století. Smrkové monokultury jsou však nestabilní – špatně odolávají škůdcům, chorobám i dalším kalamitám. Jeden z cenných lesních porostů dnes najdeme v nedaleké Přírodní rezervaci Trojačka, kam Vás zavede zastavení č. 7.

Hadovka smrdutá o sobě dává v lese vědět silným a nezaměnitelným zápachem, který však neslouží k odpuzování houbařů, jak by si mohl leckdo myslet, ale naopak k lákání hmyzu, především much, které jsou pro ni nezbytné při šíření výtrusů.

Troudnatec kopytovitý, jedna z běžných chorošovitých hub našich lesů, se po staletí užíval k zastavování krvácení i jako prostředek k rozdělání ohně. Zahřát umí však i jinak – naši předci z něj dokázali vyrobit např. čepice a klobouky. (Ilustrace Vlasta Červenková)

 

Zastavení č. 7 PŘÍRODNÍ REZERVACE TROJAČKA

Přírodní rezervace Trojačka, vyhlášená roku 1966, se nachází v západním výběžku Radhošťské hornatiny, ve střední části Veřovických vrchů (Hodslavického Javorníku), na svazích pod vrcholem Trojačka (710 m n. m.). Na rozloze 60 hektarů chrání komplex lesů dosahujících stáří okolo 200 let. Na rezervaci nás upozorní červené pruhové značení na kmenech stromů – dva pruhy nad sebou znázorňují vnější hranici chráněného území, jeden pruh pak hranici vnitřní.

Lesní společenstva v rezervaci představují mozaiku suťových lesů rostoucích na prudkých kamenitých svazích, na mírnějších úbočích se daří květnatým bučinám s výskytem lesních pramenišť. Stromové patro je velmi bohaté, mezi množstvím druhů je nejvíce zastoupen buk lesní a javor klen, dále smrk ztepilý, jedle bělokorá, lípa srdčitá, dub zimní, habr obecný a jasan ztepilý, z cenných listnatých dřevin ojediněle jilm horský a jilm vaz. Keře najdeme jen místy, např. tis červený, lýkovec jedovatý  a vzácně také zimolez černý. Z bylin můžeme brzy z jara obdivovat sněženku podsněžník, která zde vytváří jednu z nejbohatších populací v CHKO Beskydy. V suťových lesích místy roste vzácná měsíčnice vytrvalá. Z dalších druhů můžeme spatřit bažanku vytrvalou, šalvěj lepkavou, kopytník evropský, kyčelnice cibulkonosnou, pryšec mandloňovitý či rozrazil horský. Vzácně roste na skalkách kriticky ohrožený druh kapradiny jelení jazyk celolistý.

Měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva)

Jelení jazyk celolistý (Asplenium scolopendrium)

V rezervaci nachází vhodné podmínky k životu řada běžných i ohrožených druhů živočichů. Z brouků se zde vyskytuje například střevlík hrbolatý, pavouci jsou zastoupeni bezmála padesáti druhy, jmenujme například skálovku podkorní, žijící pod kůrou padlých kmenů a pařezů, či krásně zbarvenou šestiočku obecnou. Z obojživelníků zde byl pozorován čolek horský, mlok skvrnitý a skokan hnědý, z plazů ještěrka živorodá.

Střevlík hrbolatý (Carabus variolosus)

Čolek horský (Ichthyosaura alpestris) (Ilustrace Vlasta Červenková)

Území přírodní rezervace je vhodným biotopem především pro řadu druhů ptáků. Hnízdí zde například strakapoud bělohřbetý, datel černý, žluna šedá, holub doupňák a lejsek malý. Pozorovat můžeme čápa černého, krahujce obecného, jestřába lesního, v oblasti dříve velmi hojnou, ale dnes vzácnou sluku lesní, kosa horského, žlunu zelenou, krkavce velkého a ořešníka kropenatého. Území je součástí trvalého biotopu rysa ostrovida. Beskydy jsou jediným našim územím, kde se současně vyskytují všechny tři druhy velkých šelem – rys, vlk a medvěd.

 

Zastavení č. 8 PŘÍRODNÍ REZERVACE HUŠTÝN

Přírodní rezervace Huštýn se rozkládá na prudkém severním svahu stejnojmenného vrcholu (749 m). Hřebenem Huštýna prochází hlavní evropské rozvodí Dunaj–Odra. Jižní svahy jsou odvodňovány Zuberským a Zašovským potokem do Rožnovské Bečvy, severní svahy řekou Jičínkou a jejími drobnými přítoky.

Posláním rezervace s rozlohou 12 ha je ochrana přírodě blízkých lesních porostů se vzácnými a ohroženými druhy rostlin a živočichů a významného geomorfologického útvaru – rozsáhlého mrazového srubu.

Ve střední části rezervace se nachází unikátní přírodní výtvor – mrazový srub o délce 250 m. Jedná se o skalní výchoz vzniklý mrazovým zvětráváním hornin. Pod ním v kotlině leží mohutné balvanité bloky.

Lesní porost v rezervaci patří k nejstarším dochovaným zbytkům přírodního lesa na severních svazích Veřovických vrchů. Jádro lesního porostu je bezmála 200 let staré. Nejhojnější dřevinou je zde buk lesní, doprovázený javorem klenem, jilmem drsným, jeřábem ptačím, jedlí bělokorou, lípou srdčitou a jasanem ztepilým. Bylinné patro je druhově bohaté. Mezi nápadné jarní druhy patří sněženka podsněžník, dymnivka dutá a dymnivka plná, křivatec žlutý, sasanka pryskyřníkovitá, kyčelnice žláznatá, devítilistá a cibulkonosná či vonící keře lýkovce jedovatého. V létě nás upoutá vzácná měsíčnice vytrvalá, barvínek menší, pryšec mandloňovitý, udatna lesní, lilie zlatohlavá, kýchavice bílá Lobelova či šalvěj lepkavá. Vyskytuje se zde i vzácnější kapradina laločnatá.

Kýchavice bílá Lobelova (Veratrum album)

Dymnivka dutá (Corydalis cava)

Chráněné území je domovem mnoha živočišných druhů vázaných na horské lesy. Typickým zástupcem obojživelníků je mlok skvrnitý, významný je výskyt několika chráněných a ohrožených druhů ptáků jakými jsou strakapoud bělohřbetý, holub doupňák, lejsek malý, jeřábek lesní, datel černý a krkavec velký. V rezervaci a jejím okolí se vyskytuje množství vysoké zvěře – jelen evropský a srnec obecný. Vzácně se zde vyskytuje i rys ostrovid.

Rys ostrovid (Lynx lynx) (Ilustrace Vlasta Červenková)

 

Zastavení č. 9 VÝHLEDOVÉ MÍSTO MEZI KRÁTKOU A HUŠTÝNEM

Na místě, kde právě stojíte, se ještě nedávno otevíral krásný pohled na malebné Podbeskydí, Lašsko a Oderské vrchy. Na severozápadě vystupuje hřeben Petřkovické hůrky a Svince. Přímo pod hřebenem Veřovických vrchů se nacházejí obce Mořkov a Veřovice. Významnými body v krajině jsou vápencový lom na vrchu Kotouč nad městem Štramberk, Bílá hora s rozhlednou, město Kopřivnice s Červeným kamenem, Palkovické hůrky. Na severovýchodě uzavírá obzor masiv Ondřejníku. Při dobré viditelnosti zde bylo možno spatřit i nejvyšší horu Jeseníků – Praděd.

Dnešní krajinu ohrožuje zarůstání křovinami i stromy. Přicházíme o otevřená přírodní stanoviště – vzácné zbytky luk, pastvin, stepí a světlých lesů. Nový fenomén zarůstání není problémem jen u nás, ale na území celé České republiky i daleko za jejími hranicemi.

Pohled na krajinu z dronu (Foto Jan Husák)

 

Zastavení č. 10 KRÁTKÁ – ROZCESTÍ SE ŽLUTOU ZNAČKOU

Les je důmyslným ekosystémem, jehož funkce v krajině je nezastupitelná – zlepšuje ovzduší, kdy stromy pohlcují oxid uhličitý a dodávají do vzduchu kyslík, prosycují ovzduší éterickými látkami, na svých listech zachycují množství nečistot z ovzduší, čímž plní funkci jakéhosi filtru. Lesy zvlhčují vzduch a jsou významnou zásobárnou vody. Brání jejímu nadměrnému odpařování, kyprá lesní půda pak brání rychlému odtoku vody. Kořeny stromů zpevňují půdu a zabraňují erozi – odnosu cenné půdy, která se zde tvoří tisíce let. Lesy zmírňují účinky větrů v krajině, poskytují stín a dokonce zachycují nadměrný hluk okolí v dnešní uspěchané době. V neposlední řade poskytuje domov mnoha rostlinným i živočišným druhům, které jsou na něj vázány.

Život člověka je nerozlučně spjat s existencí lesa. Od nepaměti v něm hledal svou obživu, dřevo bylo surovinou pro výrobu většiny nástrojů, k tavení železa, na stavbu domů, zdrojem energie, les byl místem pastvy dobytka, zdrojem ovoce a medu.

Lesy hrají nezastupitelnou roli v rekreaci – nabízí ideální prostředí pro procházky, houbaření, sběr lesních plodů, vyjížďku na kole či běžkách, zákoutí pro relaxaci. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

Les nabízí ideální prostředí pro procházky, houbaření, sběr lesních plodů, vyjížďku na kole či běžkách, zákoutí pro relaxaci. Les tak má pro člověka velký význam, buďme k němu proto ohleduplní a zapamatujme si, jak se zde máme chovat:

  • V lese se chováme slušně a tiše
  • Chodíme jen po vyznačených cestách
  • Neplašíme zvěř a ani jí nijak neubližujeme
  • Neodhazujeme odpadky
  • Trháme jen lesní plody, které známe
  • Oheň rozděláváme jen na vyznačených tábořištích
  • Nic neničíme, nelámeme a nerozšlapáváme

Letopočet vzniku nedalekého kříže není znám. Dle pověsti byl postaven sedlákem z Mořkova, který v těch místech svážel s koňským potahem dřevo. Při svážení se snad koně lekli klád padajících z fůry, splašili se a pádili dolů z kopce. Sedlák prý v nebezpečí volal: „Panenko Maria, když se zachráním, postavím tady na tvou počest kříž.“ A tak se i stalo.

Přes sedlo Hodorf chodívali v minulosti za prací lidé ze Zubří na vlak do Veřovic a procesí na pouti až do Příbora. Cestou v těchto místech odpočívali a ještě v 50. letech zde stávala dřevěná bouda, kde se prodávalo občerstvení. Každé jaro se také v Mořkově konala oblíbená pouť ke sv. Jiří. Lidé ze Zubří museli kvůli pouti přecházet hory, a to zejména přes sedlo Hodorf, kde se nacházely zbytky zaniklé vsi, jejíž název je zkomoleninou německého Hochdorf – česky Vyšová, tedy vysoko položená ves. Ves je prvně připomínána v pol. 14. století a zanikla v 16. století.

Historický pohled na Zubří z Čertoryje, zpod hřebene Veřovických vrchů. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

 

Zastavení č. 11 ROZCESTÍ S MODROU ZNAČKOU POD KAMENÁRKOU

Svůj název získaly Veřovické vrchy podle nedaleké vesnice Veřovice, ležící na severním úpatí vrchů. V prvních dokladech je vesnice jmenována německy Wernersdorf , tedy „Wernerova ves“. Do češtiny bylo slovo přejato jako Verníř, proto se vesnice nazývala v nejstarším českém dokladu z roku 1411 Věrněřovice. Jméno pak bylo zkráceno na Věřovice.

Veřovické vrchy jsou součástí Chráněné krajinné oblasti Beskydy. CHKO je tvořena horskými pásmy Moravskoslezských Beskyd, Vsetínských vrchů a Javorníků, rozprostírajícími se ve Zlínském a Moravskoslezském kraji. Jejím hlavním posláním je ochrana přírody a krajiny karpatského pohoří se zachovalými zbytky pralesových porostů, pestrou mozaikou druhově bohatých luk a pastvin, políčky a typickou lidovou architekturou. Listnaté a smíšené porosty v okolí Kamenárky patří do nejcennější I. ochranné zóny. Jsou domovem mimo jiné i vzácné horské sovy sýce rousného, který většinou hnízdí v dutinách po datlu černém. Z velkých druhů šelem se tady pravidelně vyskytuje rys ostrovid.

Modranka karpatská (Bielzia coerulans) – vzácný druh suchozemského plže, jehož výskyt je omezen na vlhké prostředí karpatských listnatých a smíšených lesů. (Ilustrace Vlasta Červenková)

Původ jména Beskydy je nejasný, jedno z možných pojmenování pochází ze spojení slov „bez kydy“ – tedy že vrcholové partie byly díky pastvě bezlesé. Jiná z verzí poukazuje na skutečnost, že se jedná o hory neúrodné, nehnojené, kdy význam slova kydy znamená právě hnůj. Jaký je však opravdový původ jména, se však pravděpodobně již nikdy nedozvíme. Stejné jméno získala také CHKO Beskydy, která chrání nejcennější části území. Svou rozlohou 1160 km2 je největší chráněnou krajinnou oblastí České republiky.

Malebná krajina Veřovických vrchů na historické fotografii (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

 

Zastavení č. 12 PRAMEN JIČÍNKY

Veřovickými vrchy probíhá evropské rozvodí Odra–Dunaj. Potoky na severní straně Veřovických vrchů odtékají do Baltského moře, potoky pramenící na jižních úbočích do Černého moře. Jedním z potoků, které pramení na severní straně hřebene, je také pramen Jičínky. Pramen potoka najdeme v nadmořské výšce 750 metrů na jižním úbočí vrcholku Velký Javorník, přímo k pramenu z něj vede červeně značená turistická trasa. Nad pramenem je vybudovaná stříška a je upraven jako horská studánka. Druhé její rameno pramení na svahu Kamenárky.

Ne nadarmo čteme u pramene tabulku s nápisem: „Chraňme, dokud máme co.“ Za existenci studánek můžeme poděkovat našim předkům, kteří v minulosti krajinu intenzivně obhospodařovali a trávili v ní celý svůj život. Prameniště, na kterých budovali studánky, pro ně byla možností k osvěžení při práci i nezbytným zdrojem pitné vody pro dobytek na pastvinách. Krásným a cenným prvkem pestré valašské krajiny jsou právě prameniště. Vznikají díky zdejšímu geologickému podloží – flyši, pro nějž je charakteristické střídání hornin s různou propustností. Pískovec je pro vodu propustný, naopak jílovec jen málo. Vsakující voda narazí na nepropustnou vrstvu, hromadí se zde a stéká po ní, až se dostane z podzemí na povrch. V tomto místě vzniká prameniště. Prameny a studánky jsou velmi zvláštním prostředím, kterému se přizpůsobila řada rostlin a živočichů. Jedná se například o nejrůznější druhy chrostíků, larvy jepic či pošvatek.

Larva chrostíka v úkrytu – larvy chrostíků si staví schránky z nejrůznějšího materiálu, který je charakteristický pro daný druh – např. z písku, jehličí či schránek jiných živočichů.

Říčka Jičínka odtud sestupuje strmým úbočím Malého Javorníku do Veřovic, dále teče přes obce Mořkov, Životice a město Nový Jičín. Protéká obcí Kunín a nakonec ústí do řeky Odry.

Čisté horské potůčky mají velký význam pro celou řadu zejména bezobratlých živočichů, vázaných na vodní prostředí. Z obojživelníků se v těchto potocích rozmnožuje mlok skvrnitý. I když se jedná o nápadného živočicha, žije nočním životem a málokdy ho potkáme.

Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) – žije výhradně ve vlhkých listnatých a smíšených lesích a pro své výstražné zbarvení a převážně noční aktivitu byl našimi předky pokládán za potomka bájných draků. (Ilustrace Vlasta Červenková)

 

Zastavení č. 13 VELKÝ JAVORNÍK

Velký Javorník je jedním z nejnavštěvovanějších beskydských vrcholů. Jeho jméno je odvozeno pravděpodobně od javorů klenů, které na svazích hory rostou. Podle pověsti zde byli za dávných časů pohřbíváni sebevrazi.

Velký Javorník je se svou výškou 918 m n. m. nejvyšším bodem Veřovických vrchů. Nacházíte se na místě překrásných rozhledů do okolí. Za jasného počasí je zde dobrý rozhled na nejvyšší vrcholy Beskyd – Lysou horu, Smrk, Kněhyni, pověstmi opředený Radhošť, Noříčí, Palkovické hůrky či Ondřejník. Ve směru na severozápad je výhled na částečně odtěžený vrch Kotouč a Štramberskou Trúbu. Vidět jsou i města Frenštát pod Radhoštěm, Frýdek-Místek, Nový Jičín, za dobré viditelnosti Ostrava a Havířov. Můžeme odtud spatřit Praděd a Petrovy kameny v Hrubém Jeseníku, Nízký Jeseník, výjimečně i vrcholové skalisko Strážova, vysílač na Javorině, Malou a Velkou Fatru, Roháče a Belianské Tatry.

Vrchol velkého Javorníku je vyhledávaným cílem turistů a nabízí dalekosáhlé výhledy – např. na nedaleké historické město Štramberk s pozůstatky středověkého hradu – Trúbou. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

První turistická útulna byla na Velkém Javorníku postavena v roce 1895 za arcibiskupa Theodora Kohna, o dva roky později byla dána k dispozici Pohorské Jednotě Radhošť, která vznikla roku 1884 jako vůbec první turistický spolek v Rakousko-Uhersku. V roce 1915 však chata vyhořela, zřejmě ji zapálili pytláci. Základní kámen nové chaty byl položen 16. 9. 1934 v rámci Krajinské výstavy ve Frenštátě p. R. u příležitosti 50 let od založení Pohorské jednoty Radhošť. Její slavnostní otevření proběhlo 4. srpna 1935. Chata postavená podle plánů Aleše Parmy byla dostaveníčkem pravých turistů a říkalo se jí Benjamínek. Je to stavba dřevěná na kamenné podezdívce, částečně podsklepená, má přízemí a podkroví. K útulně náležela dřevěná hospodářská budova s komorou a prádelnou a otevřená kuželna. Ač měla Pohorská jednota Radhošť ještě další velké plány, chata na Javorníku je její poslední stavbou.

Na vrcholu Velkého Javorníku byla v roce 1929 postavena 13 metrů vysoká dřevěná triangulační věž určená pro potřeby Zeměměřičského úřadu, která byla v roce 1934 upravena do podoby rozhledny. Ta však byla v roce 1967 pro svůj havarijní stav odstraněna. Roku 2013 však na tomto místě vyrostla podle návrhu Václava Langera rozhledna nová. Celodřevěná stavba navržená ve stylu valašské architektury je vysoká 25 m a nabízí krásný výhled ze dvou vyhlídkových plošin. Velký Javorník je pro svou polohu i oblíbeným místem startu pro příznivce paraglidingu.

Nedaleko odtud se nachází Přírodní památka Velký kámen. Předmětem ochrany je cenný geomorfologický útvar – rozsáhlý výchoz pískovcových godulských vrstev, tvořících několik desítek metrů dlouhou skalní stěnu. Na něj navazuje přirozený lesní porost s vysokou biodiverzitou.

Mapa turistických tras vyznačených Pohorskou jednotou Radhošť – činnost tohoto spolku, který působil na poli kulturním, hospodářském, sportovním, vzdělávacím a vlastně i politickém, byla pro náš kraj velikým přínosem. (Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko)

 

Autoři: Bohdana Šimčíková a Ivana Spitzer Ostřanská