Malá Lhota leží pod vrcholem kopce Vrchhůra (692 m n. m.), který ji odděluje od Velké Lhoty, k níž v současné době patří. Z návrší u vsi je výhled na Valašské Meziříčí, na druhé straně na přehradu Bystřička, Vsetínské a Hostýnské vrchy.

Historie obce

Soudě dle jména, vznikla ves někdy ve 13. až 14. století a její založení souvisí se založením Brňova. První zmínka o vsi pochází z roku 1411. Tehdy se však nazývala Tomášova Lhota, roku 1516 pak Lhota Kolečkova. Od roku 1535 je již zmiňována jako Malá Lhota, aby se lépe odlišila od sousední Lhoty Velké. V minulosti byla chudou zemědělskou obcí. V 19. století byla na Malé Lhotě rozšířena výroba kapesních nožů – křiváků a dřevěného zemědělského nářadí.

Významné stavby

Významnou památkou je dřevěná zvonička. Ve zvonici se nacházel zvon z roku 1687, který byl původně zakoupen pro kostel ve Veselé. Roku 1942 byl však zabaven pro válečné účely.

Příroda

Významnou dominantou obce jsou dva duby zimní nacházející se u místního Hostince pod Dubem, jejichž stáří je odhadováno až na 300 let. Významný je též pás křovin na mezi u budovy kravína táhnoucí se západně od obce. Setkat se zde můžeme s ťuhýkem obecným, pěnicí vlašskou či křepelkou. Nachází se zde dokonce silně ohrožený pták chřástal polní. Jelikož žije skrytě, zjistíme jeho přítomnost nejlépe po hlase – zejména za soumraku a v noci se ozývá nepřetržitým skřehotáním.

Jižně odsud se nachází přehrada Bystřička, nad níž se tyčí lesnatý hřeben. Okolí vrcholu Zámčisko a hřbet Klenova jižně od vodní nádrže je chráněn jako Přírodní rezervace Klenov. Nacházejí se zde pískovcové a slepencové skalní výchozy o výšce až 14 m, s balvanovitou sutí a dvěma menšími jeskyněmi. Významný je též zachovalý bukový porost s vtroušenou jedlí bělokorou, smrkem ztepilým a javorem klenem, zejména v okolí skal. Žije zde typický fauna karpatské bučiny – z ptáků výr velký, strakapoud bělohřbetý, datel, holub doupňák, lejsek malý, čáp černý či krkavec. Ve vrcholových partiích Zámčiska se na skalnatém podloží vyvinula zakrslá bučina. Bylinné patro je zastoupeno typickou květenou acidofilní bikové bučiny. Mezi vzácnější druhy mechorostů patří šikoušek bezlistý, ze vzácnějších hub zde byly nalezeny např. ryzec nasládlý, hřib kaštanový, bedla ostrošupinná či lakovka zakroucená.

Na vrcholu lidově zvaném Zámčiska se ve středověku nacházelo hradiště – klenovský hrad, který je často ztotožňován s templářským Freundsbergem. Vrchol Klenova je tvořen výrazným skalnatým vrcholem s mohutnými skalními bloky, které vznikly puklinovým zvětráváním hřebenové lavice magurského flyše. V jeho nejvyšším bodě se nalézá největší a nejvýraznější skalní suk, nazývaný lidově „Havránka“. Toto skalisko tvořilo ústřední bod celého skalního strážního hradu, který tak byl chráněn od východu a jihu přirozeně právě díky strmým svahům.

Na skále jsou stopy po umělých zásecích pro zakotvení konců trámů dřevěné konstrukce a také základové žlaby  pro uložení spodního věnce srubové stavby. Tou byla pravděpodobně menší strážní věž, jež tvořila zároveň centrální objekt celého hradu. Hrad zanikl patrně na počátku 14. století v důsledku požáru. Svědčí o tom větší množství nalezených zuhelnatělých úlomků mazanice a zuhelnatělých dřev.

Z Klenova pochází početná kolekce archeologických nálezů – převážně keramických střepů, ale i železných předmětů, jako jsou např. hroty šípů do kuše.

Ke skalním útvarům na Klenově se dodnes váží lidové pověsti o ukrytých zbojnických pokladech.

Obr. Malá Lhota: vyhlídkové místo nabízí pohled na přehradu Bystřička a masiv Klenova. Foto J. Husák, 2018

Literatura a zdroje

Nekuda, V. [ed.], 2002: Okres Vsetín – Rožnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko, Hvězdárna Valašské Meziříčí, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně a Okresní úřad Vsetín, Vsetín, 963 s., ISBN 80-7275-024-0.

Pavelka, J., Trezner, J. [eds.], 2001: Příroda Valašska (okres Vsetín). Český svaz ochránců přírody ZO 76/06 Orchidea, Vsetín, 486 s. + 64 s. bar. přílohy, ISBN 80-238-7892-1.

Štěpánek, J., P., 2006: Hrad Klenov [online], [cit. 6. 7. 2018]. Dostupné z <http://www.hrady.cz/index.php?OID=5422&PARAM=11&tid=15611&pos=450>

Chráněná území Zlínského kraje – PR Klenov, [online], [cit. 2. 7. 2018]. Dostupné z <https://nature.hyperlink.cz/vsetinsko/Klenov.htm>

Velká Lhota – oficiální stránky obce (Malá Lhota), [online], [cit. 2. 7. 2018]. Dostupné z <http://www.velkalhota.cz/historie-obce/mala-lhota/>

Nad vsí stojí u cesty na kamenném podstavci kříž z roku 1885, vztyčený k tisíciletému výročí příchodu Konstantina a Metoděje na Moravu.

Cyklostezku v těchto místech protíná Naučná stezka Jana Karafiáta, která vede z Valašského Meziříčí směrem k přehradě Bystřička. Jak už její název napovídá, je věnována Janu Karafiátovi (1846-1929), který sloužil 20 let na Velké Lhotě jako evangelický kněz. Je autorem jedné z nejoblíbenějších knih pro děti – Broučci, v níž dětská fantazie přirozeně splývá s všední realitou, snoubí motivy pohádkové s přírodními a folklorními. Po prvním vydání kniha bez ohlasu zapadla, teprve druhé ilustrované vydání se proslavilo a kniha se dočkala i cizojazyčných překladů a televizního zpracování.

Jan Karafiát pocházel ze staré písmácké rodiny se silnou evangelickou tradicí. Jeho strýc Václav Karafiát (1794-1874), evangelický kněz, byl autorem populárních Ranních a večerních modliteb pro evangelické křesťany, nazývaných Karafiátky.

Když se reformovaný farář Jan Karafiát dozvěděl, že je volné místo v Hrubé Lhotě (nyní Velká Lhota), neváhal a hned se o něj přihlásil. Roku 1875 se zde tak ve svých 29 letech stává farářem ve zdejším unikátním tolerančním kostele (zastavení č. 5.). Mezi přívrženci reformovaného hnutí už měl renomé, které si získal vydáním spisku o Husovi. Členové sboru jej tak přijali, aniž by jej slyšeli kázat, což bylo velmi neobvyklé. Poměry na Valašsku tenkrát nebyly jednoduché. Po letech si o tom ve svých pamětech poznamenal: „Silnice ve lhotecké farnosti nebyla tenkrát vlastně žádná a spojovací cesty byly napořád všechny chatrné. Průmyslu bylo velice málo a zámožnost žádná… Už ty jejich příbytky byly velice chatrné. Člověk by čekal v takové dřevěné chaloupce příjemné teplo, zatím jsem já v ní často našel hroznou zimu. Veliká pec zaujímala značnou část jizby, ale topilo se v ní i vařilo ze síně. V hospodách bylo vše příznivěji uspořádáno a není divu, že se v nich mnohým mnohem více líbilo než doma”.

Na Valašsku projevil Karafiát své demokratické cítění. Zrušil například poplatky za školu, pohřbíval sebevrahy, a ačkoliv vnitřně nesouhlasil s konfesně smíšenými sňatky, takové snoubence oddával. Za svého dvacetiletého pobytu na Hrubé Lhotě se zabýval studiem a rozborem Kralického Nového zákona, připravil revizi a kritické vydání Bible kralické. Rodák z Jimramova na Vysočině hledal ticho a klid, chtěl se věnovat vědecké práci. To vše se mu v Hrubé Lhotě splnilo. Právě zde též dokončil legendární Broučky, kteří si podmanili už několik dětských generací. Dva roky poté, co se jeho Broučci stali knižním hitem, v červnu roku 1895 pro neshody s nadřízenými dobrovolně úřad na Valašsku složil a odešel do Prahy, kde se věnoval práci na revizi Bible kralické.

Dne 26. Září 1896, rok po odchodu z Hrubé Lhoty, si do svého deníku napsal: „Mně se na Valašsku líbilo, když jsem tam ponejprv vkročil; mně se na Valašsku po dvacet let líbilo, i když se mi tam mnohé věci nelíbily; mně se na Valašsku líbilo, i když jsem rád odcházel; a když toto píši, já se zalíbením na Valašsko vzpomínám”.

Obr. Kříž z roku 1885 byl vztyčen k tisíciletému výročí příchodu Konstantina a Metoděje na Moravu. Foto J. Husák, 2018

Literatura a zdroje

Dvorský, M. et al., 2007: Přírodou a historií Valašskomeziříčska po naučných stezkách. Český svaz ochránců přírody Valašské Meziříčí, Valašské Meziříčí, 66 s.

Malá, M., 2014: Legendární Broučky dokončil Karafiát na Valašsku [online], [cit. 3. 7. 2018]. Dostupné z <https://zlin.idnes.cz/pusobeni-autora-broucku-jana-karafiata-v-hrube-lhote-f9w-/zlin-zpravy.aspx?c=A140201_2029081_zlin-zpravy_ras>

Osobnosti Valašského Slavína [online], [cit. 3. 7. 2018]. Dostupné z <https://www.vmp.cz/cs/navstevnici-prohlidka-muzea/prohlidka-muzea/drevene-mestecko/valassky-slavin/osobnosti-valasskeho-slavina.html>

Na oblém návrší hřebene, mezi částmi Velká Lhota a Malá Lhota, roste v nadmořské výšce 580 m osamělý a zdaleka viditelný strom, výrazná krajinná dominanta – javor babyka. Místo nese charakteristické pojmenování „U javora”. Tak jak je strom zdaleka viditelný ze všech stran, tak je i od něj doslova panoramatický výhled na horský masiv Radhoště, táhlý hřeben Veřovických vrchů, Vsetínské vrchy a osady v údolí od Rožnova pod Radhoštěm – Zubří, Zašovou, až po Valašské Meziříčí.

Územím obce Velká Lhota prochází Chráněná krajinná oblast Beskydy. Vyskytuje se zde množství chráněných živočichů – z ohrožených a vzácných druhů ptáků zde hnízdí pěnice vlašská, ťuhýk obecný, bramborníček černohlavý, krkavec velký, jeřábek lesní, jeřáb lesní, kos horský. Na loukách se vyskytuje chřástal polní, v mimohnízdní době strakapoud prostřední, strakapoud malý a další. Podél okrajů lesa je možno velmi vzácně spatřit orchideje a další cenné rostliny, jako je prstnatec Fuschův a vstavač mužský. V mokřadech a tůních se nachází řada vzácnějších obojživelníků.

Okolní zemědělská krajina však byla v 70. a 80. letech negativně ovlivněna činností JZD. Mimo intravilán byly takřka všechny plochy intenzivně obhospodařovány, zároveň proběhla rekultivace spolu s likvidací rozptýlené zeleně a spojením menších ploch do velkých celků. Dnes již část lučních pozemků leží ladem. Místní lesy nevytvářejí větší komplexy. Tvořeny jsou zejména smrkovou monokulturou, rozlehlejší listnatý les je východně od Pálenisek, listnatý les s bukem roste pod Ostrým vrchem nad přehradou Bystřička. Smíšené lesy zde tvoří smrk ztepilý, modřín opadavý, javor klen, jeřáb ptačí a bříza bělokorá.

Za teplejších letních nocí uvidíme v okolních lesích a zejména na loukách světlušky – svatojánské broučky. Ti dali název známé knize pro děti, kterou napsal hrubolhotský farář Jan Karafiát.

Světlušky jsou známé především svou schopností vyzařovat zelenkavé světlo, které mohou vlastní vůlí zapnout i vypnout. To vše díky světelným skvrnkám, které mají na břiše. Létat umí pouze samci, samice nemají krovky a podobají se larvám. Aktivní jsou v noci, kdy samičky intenzivně svítí v trávě, aby ukázaly samečkům, že jsou připraveny k páření. Samci svítí slaběji a létají i několik metrů nad zemí. Když zahlédnou samičku, přistanou k ní. Nenechte se zmást jejich drobným a nevinným zevnějškem, když se totiž cítí ohrožené, dokážou i bolestivě kousnout.

Obr. Vyhlídkové místo „U javora” nabízí doslova panoramatický výhled. Foto J. Husák, 2018

Obr. Svatojánští broučci jsou známí svou schopností vyzařovat zelenkavé světlo, které mohou vlastní vůlí zapnout i vypnout. Foto J. Husák, 2018

Obr. Světlušky se vyznačují pohlavním dimorfismem, tedy dvojtvárností. Samci, na rozdíl od samic, které nemají krovky (viz foto), jsou schopni letu. Foto J. Husák, 2018

Literatura a zdroje

Anděra, M., 2001: Velká kniha živočichů. Príroda, Bratislava, 344 s. ISBN 80-07-00863-2.

Pavelka, J., Trezner, J. [eds.], 2001: Příroda Valašska (okres Vsetín). Český svaz ochránců přírody ZO 76/06 Orchidea, Vsetín, 486 s. + 64 s. bar. přílohy, ISBN 80-238-7892-1.

Velká Lhota – oficiální stránky obce [online], [cit. 26. 6. 2018]. Dostupné z <http://www.velkalhota.cz/historie-obce/velka-lhota/>

Tato víceúčelová nádrž je postavena na pravostranném přítoku Vsetínské Bečvy, na okraji Vsetínských vrchů. Jedná se o první přehradu, budovanou v geologické oblasti tzv. karpatského flyše, který nemá souvislé nepropustné vrstvy.

Historie přehrady

Přehrada na Bystřičce je jednou z nejstarších přehradních hrází v ČR a zároveň nejstarší přehradou v povodí řeky Moravy nad soutokem s Dyjí. Při jejím plánování se původně počítalo s tím, že bude jednou z přehrad, zásobujících zamýšlený Dunajsko-Oderský průplav (Dunaj-Odra-Labe) vodou. Významným podnětem pro zahájení stavby však byly i ničivé povodně na přelomu 19. a 20. století. Dnes přehrada slouží zejména k ochraně před povodněmi, k rekreaci a sportovnímu rybaření.

Výstavba probíhala v letech 1908-1912 a na základě projektu architektů Grohmana a Brangema ji zajišťovala vídeňská firma Rabas-Kosina-Weiner. Přípravu a vlastní stavbu díla řídilo c.k. ředitelství pro stavbu vodních cest. Všechny výkopové a stavební práce byly prováděny ručně bez větší mechanizace. Kámen pro stavbu tělesa hráze (pískovec) se těžil v kamenolomu nedaleko pod hrází a jeho doprava na místo byla řešena úzkokolejnou dráhou. Kvalitnější kámen pro obkladní zdivo byl dovážen z kamenolomu v Hrabůvce u Hranic.

V průběhu výstavby hráze zažilo staveniště několik velkých povodní, které způsobily velké škody, ale rozestavěná hráz vydržela (podobně škody způsobily i povodně z roku 1997). Přesto výstavba trvala pouhých pět let, z toho vlastní hráze dva roky a představovala tak ve své době vrchol vodního stavitelství.

Stručný technický popis

Přehradní hráz je gravitační, zděná z místního lomového kamene na cementovou maltu, základ hráze je z prostého betonu. Oba líce hráze byly obloženy řádkovým zdivem z kvalitního kamene. Půdorysně tvoří koruna hráze kruhový oblouk o poloměru 135 metrů. K utěsnění návodní strany hráze bylo použito dusaného jílu a přírodního asfaltu. Vypouštěcí věž, spodní výpusti a bezpečnostní přeliv jsou situovány mimo hráz na levém břehu nádrže. Pod kaskádami bezpečnostního přelivu jsou dva uklidňovací bazény, ze kterých přepadá voda přes stupeň do koryta potoka Bystřička.

Na konci štoly spodních výpustí byla v roce 1982 postavena malá vodní elektrárna pro využití energie vody vypouštěné z nádrže. Na obě vypouštěcí potrubí byly navařeny odbočky, na kterých jsou instalovány Bankiho turbíny.

V předstihu realizace celé stavby byla v roce 1907 postavena správní budova, která doposud slouží provozu přehrady.

Technické parametry nádrže:

Rozloha: 0,38 km²

Délka: 1,9 km

Šířka: 0,3 km

Objem: 5 mil. m³

Plocha povodí: 64 km²

Max. hloubka: 26 m

Výška hráze: 36,5 m

Rozsáhlý komplex jednotné architektonické koncepce odpovídající směrům přelomu 19. a 20. století byl v roce 2003 pro jedinečnost svého architektonicko-urbanistického řešení a technického vybavení prohlášen rozhodnutím Ministerstva kultury ČR kulturní památkou.

Obr. Přehrada na Bystřičce je jednou z nejstarších přehradních hrází u nás. Foto J. Husák, 2018

Literatura a zdroje

Pavelka, J., Trezner, J. [eds.], 2001: Příroda Valašska (okres Vsetín). Český svaz ochránců přírody ZO 76/06 Orchidea, Vsetín, 486 s. + 64 s. bar. přílohy, ISBN 80-238-7892-1.

Bystřička – oficiální stránky obce [online], [cit. 27. 6. 2018]. Dostupné z <https://www.bystricka.cz/prehrada/historie/>

Vodní dílo Bystřička – Povodí Moravy [online], [cit. 27. 6. 2018]. Dostupné z <http://www.pmo.cz/cz/uzitecne/vodni-dila/bystricka/>

Velká Lhota leží v hornatém terénu – je nejvýše položenou obcí v oblasti valašskomeziříčska. Nachází se nad údolní přehradou Bystřička v severním hřebenu pásma Vsetínských vrchů odkud je nádherný výhled do údolí Rožnovské Bečvy, na okolní Beskydská pohoří, Vsetínské vrchy, Javorníky a Hostýnské vrchy.

Historie obce

Poprvé se uvádí r. 1411 jako Lhota Stachova, v nejstarších historických pramenech se však můžeme mimo jiné setkat také s názvem Hrubá Lhota. Půdorys vesnice ukazuje na její vznik v období německé lánové kolonizace s charakteristickým uspořádáním gruntů typickým pro lesní lánové vsi.

Tyto vesnice jsou založené na podélném systému, jehož osou byl zpravidla potok spolu se souběžnou komunikací. Tento typ vesnic byl zakládán obvykle v průběhu kolonizace členitých podhorských a horských oblastí, právě též v podhůří Beskyd.

Převažujícím zdrojem obživy místních obyvatel bylo zemědělství. Vedle něj se však v 19. století živili též podomáckou výrobou perleťových dýmek, dřevěného zemědělského nářadí, obušků a metel. Nedaleko se nacházel také kamenolom pro těžbu kamene na brusné kotouče.

Významné stavby

Nejvýznamnější stavbou v obci je roubený evangelický toleranční kostel z roku 1783. Jedná se o jediný dochovaný kostel s původními základními rysy tolerančních kostelů u nás. V roce 2008 tak byl zařazen mezi národní kulturní památky. Kostelu se podrobněji věnuje zastavení č. 5. Tradiční lidové stavitelství je zachováno v roubené zvoničce čtvercového půdorysu se sedlovou střechou, ve které je ukrytý zvon. Nad vsí stojí u cesty na kamenném podstavci kříž z roku 1885, vztyčený k tisíciletému výročí příchodu Konstantina a Metoděje na Moravu, o kterém pojednává zastavení č. 9.

Obr. V 90. letech 20. stol. byla provedena oprava budovy bývalé školy, ve které se dnes nachází sídlo obecního úřadu. Foto J. Husák, 2018

Literatura a zdroje

Nekuda, V. [ed.], 2002: Okres Vsetín – Rožnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko, Hvězdárna Valašské Meziříčí, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně a Okresní úřad Vsetín, Vsetín, 963 s., ISBN 80-7275-024-0.

Velká Lhota – oficiální stránky obce [online], [cit. 26. 6. 2018]. Dostupné z <http://www.velkalhota.cz/historie-obce/velka-lhota/>

Obec Velká Lhota leží v západní části Vsetínských vrchů. Patří mezi nejvýše položené obce této oblasti. Její nejzajímavější památkou je dřevěný toleranční kostel, jehož historie je spjata s tak zvaným tolerančním patentem císaře Josefa II. z roku 1781, díky kterému se českým a moravským nekatolíkům vrátila náboženská svoboda. Patent ukončil dlouholeté pronásledování protestantů. Českým a moravským nekatolíkům tak bylo umožněno stavět si kostely a zakládat evangelické sbory, pokud se na daném panství přihlásilo k nekatolickému vyznání alespoň sto rodin. Toleranční patent sice nekatolíkům umožnil kostely stavět, ovšem nesměly v ničem připomínat katolické svatostánky. Jde proto o nenápadné stavby, bez věží, zvonů či křížů, s malými okny, stranou hlavních cest, se vchody směřujícími mimo střed obce.

Rok po zveřejnění tohoto patentu se ustanovuje na tehdejší Hrubé Lhotě evangelický sbor. Bohoslužby se nejprve konaly ve stodole Jiřího Fabiána. Později byl ze silných smrkových klád postaven dřevěný kostel. První bohoslužby se v něm konaly v roce 1783, dva roky po vydání tolerančního patentu. Šlo o jediný povolený evangelický kostel ve Vsetínsko-Rožnovském panství.

Kostel ve Velké Lhotě je prostý – má jednoduchý obdélníkový půdorys, mansardová střecha je krytá ručně štípaným šindelem. Stěny, lavice a pavlače jsou natřeny bílou a šedou barvou. Stavba je nevytápěná, bez umělého osvětlení, bez věže. Jedinou výzdobou kostela jsou tři citáty z Bible, umístěné na stropě a po stranách kazatelny. Původně měl velkolhotský kostel hliněnou podlahu, věřící seděli na trámech, které byly přibité po obvodě stavby. Lavice si zhotovovaly jednotlivé rodiny samy, každá z nich dodnes některé rodině patří. Podle zasedacího pořádku sedí ženy v kostele dole a muži nahoře. Káže se z kazatelny, která pochází z roku 1839.

Z dnešního hlediska je dřevěný toleranční kostel ve Velké Lhotě světovou raritou. Všechny podobné kostely byly totiž již zbourány. Proto je též stavba chráněna státní památkovou péčí, a to jako jediný dochovaný kostel s původními základními rysy tolerančních kostelů u nás. V roce 2008 tak byl zařazen mezi národní kulturní památky.

Kostel dodnes slouží svému účelu a pravidelně se v něm konají bohoslužby a další obřady.

Tento kostel byl také svého času domovem českého prozaika a evangelického kněze Jana Karafiáta – autora slavných Broučků, který zde působil 20 let (1875-1895). Pobyt tohoto kazatele připomíná i pamětní deska na budově fary.

Obr. Národní kulturní památka – roubený evangelický toleranční kostel. Foto J. Husák, 2018

Literatura a zdroje

Nekuda, V. [ed.], 2002: Okres Vsetín – Rožnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko, Hvězdárna Valašské Meziříčí, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně a Okresní úřad Vsetín, Vsetín, 963 s., ISBN 80-7275-024-0.

Evangelický kostel ve Velké Lhotě – Národní památkový ústav, Památkový katalog [online], [cit. 26. 6. 2018]. Dostupné z <http://www.pamatkovykatalog.cz>

Velká Lhota – oficiální stránky obce [online], [cit. 26. 6. 2018]. Dostupné z <http://www.velkalhota.cz>